Zkamenělé části lebky ryby rodu Xiphactinus náhodou objevil roku 2002 tehdejší šestnáctiletý student Michal Matějka. Místem objevu byly odkryté sedimenty slínovce u vsi Šachov, hned za východočeským Borohrádkem. K objevu fosilie staré podle odhadů 89 až 86 milionů let byli přizváni paleontologové z Národního Muzea v Praze a paleontolog Boris Ekrt poté několik let fosilii kompletoval. V roce 2007 byla přímo v Borohrádku konána slavnostní akce a představení zajímavé fosilie veřejnosti, a to za přítomnosti médií. Obří ryba byla po celých věcích konečně znovu probuzena k životu – alespoň tomu mediálnímu.
Odvážný mečový rejnok
V období pozdní křídy byla většina našeho tehdejšího území zaplavena mělkým mořem, a jak už víme z předchozích článků, žilo tu množství různých zajímavých tvorů. Nechyběli ani velcí pětimetroví žraloci, mohutné vodní želvy, ještěrovití mosasauři a dlouhokrcí i krátkokrcí mořští plazi plesiosauři. Mezi rybami pak vynikal právě Xiphactinus, jehož zkameněliny známe z mnoha míst světa – kromě České republiky jsou to například Spojené státy americké, Kanada, Venezuela nebo Argentina. Jednalo se tedy o značně rozšířený rod pravěké ryby, žijící zřejmě ve všech teplejších mořích tehdejšího světa.
Xiphactinus byl vědecky objeven v 50. letech 19. století na území dnešního Kansasu, kde v té době začaly být objevovány početné fosilie mořských živočichů v sedimentech tzv. Velkého vnitrozemského moře. To se rozkládalo na území „střední“ části dnešních Spojených států amerických a rozdělovalo severoamerický kontinent na západní a východní část (Laramidii a Appalačii).
close
info
Zdroj: Deník / Ivana Vitovská
zoom_in
Právě odtud byly objeveny první dobře zachované exempláře xifaktinů, na jejichž základě byl paleontologem Josephem Leidym v roce 1870 popsán druh Xiphactinus audax. Rodové jméno znamená cosi jako „mečový rejnok“, druhové pak „odvážný“.
Jak bylo hned zjevné, xifaktinus byl obří masožravou rybou, představující významného predátora dokonce i v mořích plných žraloků a velkých dravých plazů. Paleontologové určili, že dva druhy tohoto rodu existovali v době před 112 až 66 miliony let, tedy do samotného konce druhohor, a vyhynuly spolu s dinosaury, mosasaury a plesiosary při velkém vymírání na konci křídy.
S rybou v jícnu
Délka těla této ryby překonávala i dnešní žraloky lidožravé, protože činila asi 4,5 až 6 metrů a u největších jedinců nejspíš ještě více. Její velká nahoru prohnutá tlama byla plná ostrých zubů, kterými ryba dokázala rvát maso z těla kořisti.
Hned několik fosilií xifaktina bylo objeveno se zbytky potravy v břišní dutině – jedná se tedy o dosud nestrávený doklad o jejich poslední hostině. Velmi zajímavý je objev asi čtyři metry dlouhého jedince s 1,8 metru dlouhou rybou druhu Gillicus arcuatus dosud uvězněnou v jícnu dravé ryby! Tento xifaktinus se zřejmě pokoušel příliš velkou kořist spolknout naráz a zaplatil za to životem.
Je možné, že podobné scény se odehrávaly i v „českých“ křídových mořích, žádné konkrétní informace z fosilního záznamu o nich ale zatím nemáme. Jisté je jen tolik, že „náš“ xifaktinus byl nejspíš stejně nenasytný jako jeho příbuzní ze Severní Ameriky.
Fosilie mládětě
Sám xifaktinus se ovšem také stával kořistí jiných dravců, především žraloků (například jeden exemplář žraloka rodu Cretoxyrhina skutečně obsahuje fosilie této ryby v někdejší břišní dutině) a také mořských plazů mosasaurů a plesiosaurů.
O jejich mláďatech mnoho nevíme, ačkoliv v roce 1999 byla v Kansasu objevena fosilie čelisti mláděte, které dosahovalo délky asi 30 centimetrů. V krutém světě křídových moří se však dospělosti dožilo jen malé procento těchto fascinujících ryb – a to nepochybně platilo i pro oblast dnešních východních Čech.
Vladimír Socha
