Jste sama maminkou čtyřleté dcery, nebylo proto asi jednoduché vžít se do situace vaší postavy?
Je to náročné, ale musím přiznat, že v některých situacích mi to pomáhalo, protože ve scénáři bylo několik scén skutečně vypjatých emocí. Tehdy mi představa, jak bych se sama vyrovnávala s podobným stavem, pomohla navodit uvěřitelnou reakci.

Pouštíte si role domů, nebo po odchodu z natáčení či divadla zatáhnete roletu?
V divadle, ve chvíli, kdy se již představení hraje, se umím odstřihnout, maximálně si zrekapituluji, co se ten den nepovedlo a co lze napravit. Avšak v průběhu zkoušení nebo natáčení se nedokážu úplně odpoutat a nad rolemi pořád přemýšlím. Na Modrý kód jsem se připravovala po večerech, uspala jsem dceru a šla si sednout na balkón, pročítala si text a přemýšlela o všech souvislostech.

Když se připravujete doma, sleduje vás manžel?
Ne. A myslím, že by to ani nešlo, on by měl určitě snahu mi radit, a to bych nechtěla.

Váš manžel podniká zcela mimo umělecké obory. Chodí na vaše představení do divadla?
Chodí do divadla i na filmové premiéry.

A kritizuje?
Ano, má připomínky a někdy i kritizuje. O to víc si cením, kde řekne, že se mu to líbilo. Manžel je přísný na sebe i své okolí, a když pochválí, je to určitě v pořádku a já jsem spokojená.

Před časem jste ukončila angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti a odešla do Prahy. Jak se vám tu žije?
Skvěle. Pocházím z Brna, v Praze jsem přes čtyři roky a cítím, že jsem velkoměstský typ. Praha je pro mě ideální, velikostí mi stačí.

S manželem jste začali cestovat. Potkala jste nějaké místo, které vás oslovilo tak, že byste si dokázala představit tam žít?
Půl roku, od jara do podzimu, na Aljašce. Toho druhého půl roku je tam naprosto brutální zima, tak to by pro mě nebylo. Místní, kteří mají ty možnosti, na tohle období odjíždějí na Havaj a stejně se prý stěhují i velryby. Na Havaji jsem nebyla, tak netuším, zda by mi to vyhovovalo, ale ten půl rok by byl ideální. Na Aljašce je úžasná příroda. Mám ráda sever, hory a moře a tam se od moře zvedají obrovské hory. Navíc se mi líbí to skloubení totální Ameriky se všemi vymoženostmi s tím, že vyjedete a za pár desítek kilometrů jste v nedotčené přírodě.

Kromě Modrého kódu jsme vás na přelomu roku viděli v pohádce Zdeňka Trošky Zakleté pírko. Už je to vaše třetí spolupráce, nemýlím se? Jaká je práce s ním?
Ano, je to už třetí film, i když ve Strašidlech jsem měla jen malou roličku. Zdeněk je velice hodný jako režisér i jako člověk. Na Zakletém pírku jsem si všímala, jak ohromně je řemeslně vybavený. Diváci si to často neuvědomí, protože vnímají celek, příběh, ale když jste u toho, vidíte, že za každou scénou jsou roky poctivě odvedené práce a zkušeností.

Řada mladších herců vzpomíná na to, že na Zdeňkových pohádkách vyrostli. Jaké pohádky jste měla jako dítě ráda vy?
Pro mě ze všech nejvíc vedly Tři oříšky pro Popelku.

A co vaše dcera Stázka, jak ta je na tom s pohádkami?
Byly jsme teď dvakrát v kině na animovaných pohádkách, ale v televizi už vydrží sledovat také seriál Arabela, takže přechází od kreslených příběhů k hraným filmům.