Martinu Viktorii Kopeckou jsme zastihli v době, kdy připravovala knižní vydání svého blogu Deník farářky. „Dnes dopoledne jsem vybírala do knížky fotografie. Mám jich, ze svých ekumenických cest několik tisíc a vybrat z nich ty nejzajímavější není snadné,“ prozradila farářka, toho času pracující z domova.

Natálie se synem Elliotem
Natálie Kocábová: Život mi dal zkušenost, před kterou mohu varovat svoje děti

„A pak jsem měla na telefonu několik párů, které měly mít v dohledné době svatbu, a řešili jsme, jak a kam ji posuneme, protože doba právě teď svatbám nepřeje. Jak trýznivé je pro faráře nalepit na dveře kostela ceduli ‚Máme zavřeno. Modlíme se za vás. Uvidíme se jindy…‘ “ Duchovní rozhovory teď vede farářka po Skypu a není jí to příjemné: „Pokud se chci člověku dívat do očí, musím se dívat do kamery, a to mi přijde, jako bych se koukala do černé díry… A nedostanu se teď ani k umírajícímu,“ konstatuje smutně.

Z nuly na sto

Martina nebyla věřící odmala. „Po gymnáziu jsem šla pracovat do velké firmy a to prostředí mě natolik vyčerpávalo, že jsem začala přemýšlet, jak se dá takhle prožít celý život a nezbláznit se z toho.“ Tehdy vydělávala slušné peníze, které okamžitě rozfofrovala za kabelky, boty atd. „Bylo to sice krásné, ale nebylo to zdravé zacházení ani s časem, ani s penězi.“

 V Nepálu je nepsaný zákon, že po sňatku dívka opustí svůj rodný dům a přestěhuje se do rodiny ženicha. Pro mnoho chudých rodin je bohužel volba předčasného sňatku schůdná i proto, že doma nebude tolik „hladových krků“.
Život v Nepálu: náctileté dívky mají už i čtyři děti, domácí násilí se tají

Nakonec investovala čas do studia – a podala si přihlášku na Husitskou teologickou fakultu UK s tím, že když měla na gymplu latinu a je z husitského města Louny, tak to dopadne. „Měla jsem v úmyslu v budoucnu neinzerovat, že šlo o teologii. Mým cílem bylo mít rouru s diplomem a bylo mi jedno, jaký obor v ní bude napsaný,“ přiznává Martina, která na škole začínala od nuly, třeba se učila z obrázkových biblí… Spolužáci alespoň chodili v neděli do kostela a měli biblické příběhy naposlouchané, já byla křesťanstvím nepolíbená.“

Časem si ale uvědomila, že studuje obor, který ji naplňuje, který rozvíjí její touhu po kreativním uvažování a který jí zároveň dovoluje přemýšlet o věcech, o kterých by v jiných oborech nemohla být ani řeč: Co to je věčnost? Co to je spása? Co to je láska?

Potřebuji víru? Ano!

Martinina cesta k víře každopádně byla pozvolným procesem. „Když jsem pak po nocích seděla nad hebrejskými a řeckými texty a četla jsem jedno písmenko po druhém, uvědomila jsem si, že doufám v existenci něčeho, co mě přesahuje a bude mě to naplňovat nadějí. Hodně jsem o tom přemýšlela, dokonce jsem si říkala, jestli v jedenadvacátém století potřebuju něco takového, jako je víra. A pak jsem začala chodit do kostela, nechala se pokřtít… A zjistila jsem, že křesťanství splňuje všechna moje očekávání – ale není to žádná pojišťovna štěstí. Pro křesťany je častokrát mnohem těžší se v životě rozhodovat a řídit se vírou, právě proto, že mnohým lidem to, že věříme v Ježíše Krista, modlíme se a chodíme do kostela připadá zbytečné. Ale každý z nás má nějakou duchovní rovinu, kterou potřebuje něčím naplňovat, všichni hledáme svoji cestu – ať jsme věřící, nebo nevěřící.“

Musíme si pomáhat

Před sedmi lety byla Martina zvolena do nejvyššího výkonného výboru Světové rady církví, která celosvětově sdružuje 350 církví a snaží se pomáhat lidem v nelehké životní situaci – ať už jde o zdraví, nedostatek potravin či vody, práva na vzdělání, práci… Z tohoto titulu vyjíždí dvakrát za rok do míst, kde je to třeba. „Jsem zaměřená na mládež a zajímá mě hlavně takzvaná eco-justice, tj. ekologie a ekonomika, udržitelný rozvoj v zemích a dostupnost zdrojů. Byli jsme třeba v Egyptě, kde se mladí lidé nedostanou k odbornému vzdělání a hůř hledají práci. Nebo v Číně, kde mají křesťané problém setkávat se, v jordánském v Ammánu, kde uprchlíci žijí v budovách z vlnitého plechu, muži jsou odděleni od žen a děti jsou vychovávány bez jakékoli životní perspektivy.“

Postavení ženy v egyptské společnosti je velmi kontroverzní. Status je potřeba si obhajovat prakticky denně, a to bez ohledu na to, jste-li místní, nebo cizinka.
Být ženou v muslimské zemi: Matka je nejvíc a kompromisy se nenosí

Pokaždé když se Martina podívá na fotografie z Ammánu, tak se na nich všichni usmívají. Ale z těch úsměvů, nasazených na tvář jen pro účel fotografie, je farářce smutno. „Na druhou stranu mě těší, že ačkoli v táboře žijí lidé různých vyznání, rozdíly mezi nimi jako by se najednou stíraly. A to je pro mě podstatné – že Světová rada církví pomůže člověku a neptá se ho, v co věří. Důležité je zachránit lidský život,“ říká farářka.