Netajíte se tím, že jste ve svém životě zažila manipulaci ve vztahu, a snad dokonce i domácí násilí. Je ve filmu Můj příběh i váš příběh?
Nepouštěla jsem ho tam, nepouštěla jsem tam sebe, alespoň ne vědomě. Ale podvědomě asi ano. Možná si to jen nechci pořád naplno přiznat. Slzy mé postavy, jsou moje slzy, její emoce jsou autentické… Ale nehrála jsem samu sebe. Je to cizí příběh, i když se mě dotýká. Osobní zkušenost byla dobrá v tom, když jsem si upravovala texty tak, abych jim sama věřila, když je budu vyslovovat. Točili jsme jednu scénu, která nakonec ve filmu není, kde na mě moje filmová teta Vilma Cibulková neustále vyvíjí nátlak: „Vzchop se, usměj se, musíš něco začít dělat!“ Moc dobře znám ten pocit bezmoci, když vás někdo nutí se usmívat, i když vám tečou slzy. Zakřičela jsem na ni: „Už mě nech bejt!“ A pak už jsem jenom plakala a plakala, i když vyhlásili pauzu na oběd a vyply kamery.

Film Můj příběh je podle skutečných událostí. Přiblížíte nám ho?
Je to příběh bývalé baletky, kterou její muž postupně izoluje od jejího okolí, ona kvůli němu přestane chodit na balet, přitom to je její celoživotní láska a práce, nic jiného nikdy nedělala. Odstřihne ji od přátel, od rodiny – má přece jeho a on ji bezmezně „miluje“ a chce ji mít jenom pro sebe. Manipuluje s ní, vsugerovává jí jeho pohled na svět i na ni samotnou. Pak ji zbije, protože se usměje na číšníka. A pak se zase omlouvá a prosí ji o odpuštění. A tak pořád dokola, až není cesty zpět. A není hlavně kam. V druhé půlce se film odlehčí.

Jak to?
Celý život osamělá introvertka, která měla už dětství hodně blbý, má kolem sebe najednou babinec a vzniká tam spousta vtipných situací. Hodně jsme improvizovali, použili jsme i citace z mých textů, protože hrdinka začne taky psát blog (Vlastina Svátková na základě svých zkušeností napsala i knížku, pozn. red.)… Poselství ženy, která přišla na to, že nemusí každému ve všem vyhovět, aby ji měl rád. A taky, že láska je svoboda, i když jsme ve vztahu.

Jak už jsem naznačila, máte taky zkušenost, řekněme, z nezdravého vztahu, kde partner dával najevo svou převahu a snažil se vámi manipulovat…
Manipulace je pokaždé jiná, mívá různou podobu. Snažíte se například neustále vyhýbat konfliktu, nakonec se omlouváte i za věci, které jste neudělala a dokazujete, že nelžete. A když chcete tento stav řešit, mluvit o něm, prosíte o chvilku klidné komunikace, tak slyšíte, že jste psychicky nemocná a máte se jít léčit. A dost často se stává, že nakonec k tomu terapeutovi i chodíte.

Ale jen vy.
Ano. Partner nebo manžel to nepotřebuje, on je přece naprosto v pořádku a chyba je na vaší straně a vy máte potřebu řešit každou drobnost a vyhledávat problémy i tam, kde nejsou…

Podle expertů na domácí násilí to právě u těch „drobností“ začíná, postupně agresor oběť dostane do sebeobviňování, psychický nátlak někdy přeroste ve fyzické výpady, ale oběť je tou trvalou manipulací vlastně přesvědčená, že si za to může sama… Proto se lidé, co to nezažili, tak často diví: Proč od něj neodešla? A proto je pro oběť tak těžké to i zpětně vysvětlit.
Myslím, že jsme se s tehdejším partnerem dostali do stavu, kdy jsme si navzájem říkali ty nejhorší věci na světě, abychom si ublížili… Jenže pak jste to vy, kdo pořád chodí s prosíkem, abychom to urovnali. A váš partner ví, že zase přijdete, protože ho extrémně milujete, tím pádem on si to může dovolit – vy budete prosit, aby přijel, aby se vrátil, aby zůstal, aby se na vás nezlobil. Tohle jsou hry, které já hrát neumím. Dala jsem celé své srdce na dlani a mí partneři věděli, že mě mají naprosto celou, odevzdanou a milující. Věděli, že moc potřebuju jejich lásku, a tak měli zbraň, která byla velmi účinná. Když chtěli, abych se přizpůsobila, začali vyhrožovat, že odejdou, že se se mnou nedá žít. A já se rychle snažila změnit a být pro ně lepší partnerkou… Mám takovou zvláštní vlastnost, nepamatuju si to špatné. Je to takový obranný mechanismus, abych svůj život přežila a nebyla pořád na dně. Takže jsem ve své podstatě velká optimistka a ze vztahu jen tak neutíkám.

Myslíte, že jste uměla odejít včas?
Měla jsem odejít dřív, vždycky. Nebyla to jen chyba partnera, já jsem možná vyvíjela tlak, který muže irituje. Potřebovala jsem hodně lásky. Hodně důkazů lásky. Říkávala jsem takové ty trapné věty, aby se moje malá vnitřní holčička uklidnila, jako: Miluješ mě??? Když vstupujete do vztahu jako nezralý a nevědomý člověk, který si nezpracoval svá zranění a neumí s nimi vědomě pracovat, tak se vždy objeví v novém vztahu.

A hrozí další opakování téhož…
Nikdo tady není proto, aby nás zachraňoval a dával nám to, co se nám nedostalo v dětství – pocit bezpečí, jistoty, bezpodmínečné lásky. A když žena vytváří nátlak na muže a nikdy se necítí dostatečně milovaná, pak ten nevyzrálejší muž, který nerozumí, o co tady vlastně jde, může reagovat agresivně. Je velmi užitečné uvědomovat si, v jaké roli ve vztahu jsme, a ty role se neustále mění: zraněné dítě, kárající rodič a dospělý člověk. Přeskakujeme z jedné role do druhé a náš partner na to musí reagovat. Každý má hranice někde jinde, každému ubližuje něco jiného. Ale pokud na vás partner vztáhne ruku jednou, udělá to znovu. A bude se to zhoršovat. Proto je lepší odejít hned.

Ale vy jste neodešla.
Já se snažila za každou cenu vytvořit fungující vztah. Nechtěla jsem něco zkazit. Dítěti zkazit život, připravit ho o domov, o plnohodnotnou rodinu. Jsou lidi, kteří při takovém náznaku umějí sbalit kufry a spálit mosty a odejít, a pak lidi, kteří pořád hledají řešení a cestu, jak by to mohlo fungovat. To rozhodnutí je někdy opravdu extrémně těžké, protože mnohdy vůbec nevíte, kde je pravda.

A došlo na schéma z učebnice: sebeobviňování?
Vždycky jsem k tomu měla sklony. Přemýšlet, kde dělám chyby, proč se se mnou nedá žít, na čem můžu zapracovat. Hodně jsem se pak osobnostně rozvíjela, hodně četla, chodila na terapie a svému partnerovi naprosto utekla. Což bývá většinou ten impulz, kdy si uvědomíte, že je čas jít pryč. Když pochopíte, kdo doopravdy jste a uvědomíte si, že jste fajn, skvělá, úžasná a můžete být klidně sama než ve vztahu, kde si tohle o vás nikdo nemyslí.

Už je to za vámi? Jste ve stávajícím vztahu šťastná?
Právě procházíme těžším obdobím. A tak se to neustále střídá. Prý je bolest důležitá, abychom mohli růst, ve vztahu zejména. Dozvědět se o sobě něco nového a naučit se s tím pracovat… Myslím, že jsem teď na vrcholu diferenciační fáze, to znamená, že na povrch vyplavaly všechny naše rozdíly. Já umím žít s tím, že můj muž je úplně jiný. Alespoň si to myslím. Ale on se moc nedokáže smířit s tím, že si pamatuju jenom to, co chci a nemám v hlavě tabulky s čísly. A taky neříkám přesný čas, ale zaokrouhluju. To ho opravdu štve. Opravdu odlišnějšího člověka, než jsem já sama, jsem nemohla potkat…

Co tím myslíte?
Na začátku vztahu jsem se tomu smála. Třeba: čekali jsme na objednaný taxík, byla mi zima, tak jsem mávla na jiný rovnou z ulice, ale můj muž do něj nechtěl nastoupit, protože jezdil jenom konkrétní prověřenou, čistou a voňavou taxislužbou a tento taxík byl „špinavý a smradlavý“. Donutila jsem ho nasednout. Nemluvil pak se mnou zbytek večera… Nedošlo mi, že spousta takových zdánlivých drobností může být nakonec problém. Že to, co je pro mě banalita a nepodstatná věc, může být pro mého muže velmi zásadní. Já třeba vůbec neřeším, kam co do lednice dám, ale můj muž má na to systém, který já nejsem schopna dodržovat. Respektive mě to omezuje. Náš terapeut říká, že jsme oba velmi silné osobnosti, když jeden ustupuje příliš dlouho, vybouchne jako papiňák na plotně.

Přiznávám, že při pročítání dřívějších rozhovorů s vámi, když jste se smíchem líčila, jak váš muž všechno obsedantně rovná a potřebuje mít vše čisté, můj radárek zablikal: Tohle nemusí být jednoduché, když je jeden úzkostlivý na tyto věci, může to být ve vztahu zásadní disbalanc.
Může být. A taky věřím, že je. Zejména ale pro něj, protože když žije ve velkém domě se mnou a čtyřmi dětmi, nikdy nemůže být všechno perfektní a dokonalé. Tyto obsedantní poruchy a potřeby kontroly prostoru, ve kterém se pohybujeme, vznikají v dětství. Takový člověk mohl například vyrůstat v rodině pod velkým tlakem, byl kontrolovaný, jestli všechno udělal správně, a toho se pak těžko v dospělosti zbavuje. Musel by na tom systematicky pracovat a dobrovolně vstupovat do jemu nepříjemných situací… Vím, o čem mluvím.

Taky jste to v dětství zažila?
U nás se taky řešil hodně pořádek, pořád se uklízelo, já jsem pořád uklízela, jako malá žehlila, pamatuju si, jak jsme mandlovali povlečení. Do dospělosti jsem si odnesla dvě věci: nežehlím, ale když se cítím vnitřně nejistá a nespokojená, mám potřebu uklízet a všechny kvůli tomu buzerovat. Po porodu prvního syna to bylo opravdu extrémní a nepříjemné, hlavně pro moje okolí. A tak jsem se učila žít v bordelu, neuklidit drobky na zemi, prodýchat to, nevšímat si toho. Třeba jeden celý den. Pomáhá to. Vše, co nám způsobuje strach a úzkost, do toho musíme vstupovat! Na některé věci jsem tolerantní, některé mě přivádějí k šílenství a všechno to jenom vychází z toho, co jsem zažila v dětství a dospívání.

Vy o sobě píšete a mluvíte hodně otevřeně, tak si dovolím říct to, co teď řeknu. Všechny ty krachy vztahů, to jak líčíte, jak jste byla často zahnaná do kouta, když mluvíte o šikaně, kterou jste zažila, nebo o bulimii, dají se v tom odhalit opakující se schémata. Na začátku toho všeho je to dětství, o kterém ale moc mluvit nechcete, nějaké „zranění“, a pak se to nabaluje. Odborníci říkají, že zraněná žena se stane snadněji „kořistí“.
Něco na tom asi je. Proto si svá zranění musíme vyléčit, ideálně dřív, než vstoupíme do manželství a uděláme si děti. Když jsme spolu s mým mužem začínali, měla jsem velký zranění z minula, ale byla jsem rozhodnutá, že už nebudu hrát hry, že budu autentická, a když to ten druhý nesnese, ať radši odejde hned na začátku. A můj muž byl úžasnej. Znovu mě učil, jak se nebát k někomu přiblížit, když jsem pochybovala, přišel a pevně mě objal. Obdivovala jsem ho za to. Věděla jsem, že to je ON, že mě ve vztahu posune dál, že mám vedle sebe někoho silnějšího. A tak jsem znovu objevila intimitu ve vztahu. Jenže jak milujete čistým srdcem, chlap začne mít pocit, že ho tou láskou dusíte. Pořád chcete sdílet, objímat, trávit s ním veškerý čas. Musím pořád vědomě pracovat na tom, abych neprosila o lásku. Abych si byla vědoma svých hranic, za které už nesmím jít. Víc se soustředit na sebe, na svoje potřeby… Jenže já jsem hodně zaměřená na partnera a na to, co potřebuje on. A to mi vždycky podlomilo kolena.

Co děti, dovedou vám ony dát support?
Jsou skvělé. Chodí za mnou: Mami, běž si lehnout, mami, najez se, mami, běž si odpočinout. Už totiž fakt neumím hrát hry na „jsem v pohodě“ a pak tajně brečet do polštáře.

Vlastina Kounická Svátková
Narodila se 9. března 1982 na Slovensku – její otec je Čech, pocházející z jižní Moravy, matka se narodila v Piešťanech. Na Univerzitě Komenského v Bratislavě vystudovala pedagogiku. Studium ukončila magisterským titulem. Zároveň studovala masmediální komunikaci na Univerzitě sv. Cyrila a Metoda v Trnavě. Od roku 2002 žije v Praze, nejdřív se zde živila jako redaktorka magazínu Style a kosmetická redaktorka magazínu Elle. Od roku 2006, kdy se objevila v bondovce Casino Royale se věnuje herectví. Bojovala s bulimií, dnes pomáhá dívkám a ženám s poruchami příjmu potravy, je ambasadorkou nadace Anabell. Je podruhé vdaná a má tři syny.

LENKA VRTIŠKOVÁ NEJEZCHLEBOVÁ