Zralé modelky jsou v kurzu, ví hvězda z devadesátek Pavlína Němcová

V posledních dvou letech se svět tak trochu zastavil. Jak jste se s tím vyrovnávala?
Tak jako všichni ostatní. Modeling zůstal na mrtvém bodě, mojí šperkařské firmě Gioia covidová doba taky nesvědčila, protože když nevíte, co bude, šperky jsou to poslední, za co byste utráceli. A ještě jsem těsně před prvním lockdownem otevřela kosmetický salon. Když se dostanete do takové situace a zastaví se vám práce, musíte najít smysl života v něčem jiném. Já jsem ho našla v rodině – a nakonec byl uplynulý rok nejhorší v mém životě, protože mi odešli oba rodiče. Tatínek na covid a maminka půl roku nato steskem po něm, byli spolu víc než padesát let…

V kurzu jsou dnes modelky ve zralém věku. Čím si to vysvětlujete?
Vyhledávají nás klienti, kteří propagují svoje produkty určené ženám našeho věku, třeba krémy proti vráskám. A je přece hloupost, aby je propagovaly dvacetileté modelky! Takže my – tím myslím i Evu Herzigovou či Terezu Maxovou – jsme chytily zlatou éru modelingu a stále se na ní vezeme.

Nesouvisí to taky s tím, že dnešní padesátnice vypadají jinak než jejich matky či babičky? A že mají zájem o sebe pečovat?
Určitě ano. Ale jde to ruku v ruce i s vývojem technologií, s mechanizací domácnosti. Když už dnes ženy nemusejí „prát na valše“, mají více času samy na sebe. A i možnosti, jak o sebe pečovat, které máme my a které měly maminky mojí generace, jsou odlišné. Zkrátka styl života umožňuje dnešním ženám ve zralém věku vypadat stále dobře.

Žádný chlap není ideální, říká Vendula Pizingerová

Navíc spousta žen začíná po padesátce novou kariéru – vy nejste výjimkou.
Je to tak. Salon The Face Concept jsem otevřela právě přede dvěma lety. Vzhledem ke covidu to nebylo nejšťastnější načasování, to jsem ale nemohla tušit. Tehdy jsem pro sebe hledala nějakou přírodní metodu, která by oddalovala stárnutí. A našla jsem hloubkové liftingové masáže svalů v obličeji, na které – a je jich víc než padesát – často zapomínáme a nijak s nimi nepracujeme. V nadsázce říkávám, že je to nejlepší fitko na světě, protože klient přijde, lehne si a zkušená terapeutka promasíruje všechny svaly v jeho obličeji. Výsledkem je nejen pozdvižení kontur obličeje, ale i zaktivování a pročištění lymfatického systému. Je to blahodárné po stránce psychické i fyzické. Jsem ráda, že jsem tuto metodu objevila, protože nejsem příznivcem invazivních zákroků. Nechci ztratit samu sebe, chci vypadat stále jako já.

Pořád vypadáte mladistvě, ale uvnitř jste jistě jiná než holka, která před více než třiceti lety přijela poprvé do Paříže, aby se stala modelkou.
Poprvé jsme tam byly vyslané spolu s Evičkou Herzigovou jen na měsíc. Bylo nám šestnáct a vůbec jsme netušily, co je modeling! Brala jsem to jako skvělý výlet: „Uvidím Paříž!“ To bylo něco, o čem se holce žijící v tehdejším Československu ani nesnilo. Viděla jsem nakonec jen pařížské metro, protože hned první den nás agentura poslala do studia nafotit book a pak jsme den za dnem pendlovaly Paříží, ukazovaly se klientům a neměly ani minutu na to se zastavit. Nakonec o nás byl velký zájem, protože jsme přišly ze „světa za železnou oponou“… Jenomže můj život se brzy ubíral úplně jiným směrem, v sedmnácti jsem se zamilovala, vdala a už v devatenácti porodila syna. Ale brala jsem to tak, že je to správné. Modeling mě nebavil a byla to první láska, kterou jsem prožívala tak, jak ji mladá holka prožívá. Naplno.

Vdávala jste se mladá. Bylo to i proto, že jste si připadala v Paříži opuštěná a hledala jste někoho, u koho byste zakotvila?
Když o tom tak přemýšlím, tak možná mělo vliv, že manžel pocházel z tradiční rodiny, takže jsem se u ní cítila dobře a věděla jsem, že mám jakési zázemí. Ale i kdyby to tak nebylo, tak bych do vztahu stejně skočila bezhlavě po hlavě. Neměl ale dlouhého trvání, a když jsme se s manželem rozešli, teprve jsem začala brát modeling vážně, byla to tehdy pro mě jediná možnost, jak stát na vlastních nohách, a jediný zdroj příjmů v Paříži. I během těhotenství a v prvním roce mateřství mi agentura volala a měla pro mě zakázky, ale manžel si nepřál, abych pracovala, a bránil mi v tom. Tehdy jsem pochopila, že naše manželství bohužel nevydrží, jelikož každý vidíme život jinak.

Vily, jachty, miliardáři? Stačilo. Simona Krainová už žije jinak

Máte v paměti nějakou práci, přehlídku, která byla zlomem ve vaší kariéře?
Tehdy o mě projevil zájem módní dům Christian Dior, jehož hlavním designérem byl v té době Gianfranco Ferré. Působil na mě jako pohádkový dědeček! Nevím, čím jsem mu učarovala, ale byl na mě moc vlídný a otevřel mi dveře do vrcholového modelingu, protože mi dal moji první velikou kampaň pro Diora a moji první velkou haute couture přehlídku.

Nepřijde vám, že svět modelingu má dnes i kvůli sociálním sítím svou zlatou éru za sebou?
Dnešní svět modelingu se opravdu hodně změnil. Sociální média ho válcují, jelikož všechny společnosti dnes prezentují svoje výrobky přes sociální sítě. Proto vzniklo nové odvětví influencerů, kteří si tímto způsobem vydělávají a propagují různé výrobky. Ale myslím si, že stejně rychle jak tento druh propagace přišel, tak také rychle zanikne. A přijde opět něco nového.

Pár let poté, co jste se dostala mezi špičkové světové modelky, jste se rozhodla pro dráhu herečky. Modelka herečkou… Nekoukalo na vás kvůli tomu okolí skrz prsty?
Určitě ano, proto jsem se rozhodla nejdříve absolvovat kurzy herectví. Herectví mě přitahovalo od dětství, ale maminka tvrdila, že na herečku jsem moc stydlivá… A když mi bylo čtyřiadvacet, maminka byla daleko, a tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Rozjela jsem se do New Yorku a přihlásila se do Actors Studia na kurz filmového herectví, absolvovala jsem talentové zkoušky a byla přijata. Bylo to neuvěřitelné! Měla jsem možnost studovat s těmi nejlepšími z nejlepších a naučit se hereckému umění na nejlepším místě. Potkala jsem tam třeba Sigourney Weaver, bývalou žačku mého profesora… Jsem přesvědčená, že než si člověk stoupne před kameru, měl by o filmovém herectví něco vědět, a kromě toho jsem chtěla zjistit, jestli ve mně skutečně něco je, jestli má význam, abych se pouštěla touhle cestou.

Herec Vojta Kotek: Za poslední dva tři roky jsem se opravdu hodně změnil

A pomohlo vám absolvování hereckého kurzu k rolím?
Ani moc ne. K tomu je potřeba ještě něco jiného – dobrý agent, poznat ty správné lidi a pak také být ve správnou dobu na správném místě. Když jsem byla pár měsíců v Los Angeles, cítila jsem, jak vám to město dává pocit, že ta „vaše chvíle“ může přijít. A je to pravda, může! Ale spousta lidí na to marně čeká třeba celý život… To je ale smutný obrázek. Každý by si měl stanovit časovou hranici, do kdy bude na svoji šanci čekat, protože se může stát, že se to nestane nikdy. A já patřím k lidem, kteří chtějí svůj život prožít, a ne přežít. Navíc jsem typ člověka, který nejde přes mrtvoly a mám určité hranice, které nikdy nepřekročím. Ale ve filmovém světě, pokud chcete pořádnou roli, je někdy překročit musíte. Přesto jsem dostala moc hezkou malou roli ve francouzském filmu Edith Piaf. Kuriózní bylo, že film se z velké části natáčel v Česku, ale moje scéna na pláži se točila v kalifornském Malibu.

Některé filmy jsou dnes velice realistické, herec opravdu ztloustne či zhubne, pokud to jeho role vyžaduje. Jak daleko byste vy sama byla schopna kvůli roli – případně i kvůli modelingu – zajít?
Zatím mi nebyla, pokud jde o herectví, nabídnuta žádná role, která, by vyžadovala kupříkladu změnit vzhled. Spíš mi byly nabízeny povrchní roličky. Ale co já vím, třeba to ještě přijde…Kdybych dostala nabídku na skvělou roli, udělám cokoli, tedy co se mého vzhledu týká.

Kdesi jste řekla, že když potkáte muže, tak fajn – ale jakmile zjistí váš věk, zalekne se té číslovky… To je problém řady žen.
To je tak trochu nemoc dnešní doby. Ale věřím, že existují muži mého věku, kteří nehledají jen dvacetileté partnerky. Pokud jsou chytří, vědí, že je brzy omrzí třeba i to, že si s nimi nebudou mít co říct. Na vztahu je přece krásné společné sdílení vzpomínek na stejnou dobu, styl života, úlety v mládí… Mnoho vztahů, a že jich je opravdu hodně, skončí tím, že lidé spojují něco, co je nespojitelné.

Jak se vůbec může žena jako vy, která viděla svět, má bohaté zkušenosti, široký rozhled, seznámit?
Doba nepomáhá k vybudování a udržení tradičních vztahů. Proto je mnoho žen samo. Myslím si, že si za to ale můžeme samy. Neříkám, že bychom neměli mít rovnoprávnost – rovnoprávnost je v pořádku –, ale překročilo to zdravou míru. My ženy jsme „silnější“ pohlaví, rodíme děti, staráme se o ně a musíme zvládat hodně věcí najednou a to nám do jisté míry škodí, protože čím víc toho zvládáme, tím víc se nás muži bojí a ztrácí ten tolik důležitý pocit mužnosti. Byť partnerovi opakujete pořád dokola, jak si ho vážíte, jakmile má vedle sebe extrémně silnou ženu, raději uteče, protože se nechce cítit méněcenný. Role by měly být rozděleny tak, aby muži byli stále muži a ženy ženami a to, že budu úspěšná ve své profesi nevylučovalo, že budu ženou, která se stará i o teplo domova.

Když jsme u vašich narozenin, máte tendenci bilancovat?
Spíš koukám dopředu. Nelituji ničeho, co jsem udělala. Vždycky jsem to byla já a díky rodičům, kteří mě vychovali k uctívání určitých hodnot, jsem nikdy neudělala nic, za co bych se sama na sebe nemohla podívat do zrcadla. I to špatné mi dalo něco hezkého. To je na stárnutí dobré, že už člověk ví, co nechce. A dobře ví, co chce.