Reportáž

V poslední době je společnost čím dál častěji vystavována situaci spojené s krizí v evropské unii.

Úřednická část Bruselu je plná moderní architektury, obřích budov, uspěchaných lidí na ulici a úplně rozličného tempa, než na jaké je zvyklý Čech. Se skupinou novinářů jsme procházeli mnohapatrovými budovami a bylo znát, že tady se na ničem nešetřilo. Většina kanceláří a přednáškových místností měla jednu zvláštnost. Z téměř žádné z nich nevedlo okno do ulice. Některé kanceláře spíš připomínaly malé kobky s počítačem, kde se občas od stolu protahoval nějaký úředník. Našince hned napadne následující: Jak chtějí tito úředníci zachraňovat svět, když na něj nevidí a když jej neznají. Dobře to demonstroval jeden přednášející, když řekl: „Za dobu, co jsem v Bruselu, jsem nikdy nebyl v historické části města a jeho okolí,“ chtěl tím nejspíš naznačit, že pracuje od úmoru do úmoru. Nehrozí takovým lidem, že se odtrhnou od reality? Jistě, jsou to odborníci zatímco ve mně se zračí pohled ovlivněný mediálním obrazem. Kde je tedy pravda.

Nejlepší, co nás mohlo potkat

Zajímavé bylo zanícení oněch pánů, kteří, ač se evropská unie nachází v obrovských potížích, loajálně vůči své instituci tvrdili, že evropská unie je to nejlepší, co nás všechny mohlo potkat. Ani jeden výklad v přednáškovém sále neobsahoval pochybnost nebo rozpor. Úředníkům, ačkoli si mnozí na toto označení nepotrpěli, se nedala upřít velká míra přesvědčivosti. Distingovanost s dobrými mravy spolu s prvotřídním vzděláním z nich přímo číšela. Aby ne. Každý z úředníků musí ovládat alespoň angličtinu s francouzštinou, a to na špičkové konferenční úrovni. Jednání s mluvčími při neformálním obědě bylo veskrze politické, a i když se pánové honosili odlišnou a vysokou politickou kulturou, o překvapení tu nebyla nouze. Krom toho měli na sobě špičkové obleky ušité na míru. Sebevědomí z nich přímo tryskalo. „Jsme tu pro vás,“ utrousil tak pětadvacetiletý muž, který ponoukal účastníky obědu , aby se na něj obraceli. Za chvíli odešel a další Český euro úředník začal svého kolegu plísnit: „On je příliš napojen na politiku. Mluvte spíš se mnou. A tak bylo jasné, že i zde funguje obrovská řevnivost, rivalita a naschvály v rámci různých institucí jedné evropské unie.

Ostře rozevřené sociální nůžky

Když jsem vylezl ven z budov spjatých s evropskou unií, stačilo ujít pár desítek metrů, abych viděl na ulici posedávala arabskou ženu s malým nemluvnětem žebrající o peníze. O podobné výjevy bohužel nebyla tak úplně nouze. V parlamentu se zachraňuje svět, přitom na ulicích lidé nemají co jíst. Nebylo jich zrovna poskrovnu. Dá se vůbec svět, potažmo Evropa, řídit z luxusních kanceláří a ovlivňovat tak jednu velkou kontinentální plochu, když v ohnisku dané instituce existují tak ostré rozpory a sociální nůžky jsou rozevřené v plné míře? „Jsme tady pro vás. Můžeme vám pomoci i v rámci regionů,“ znělo často jako sborový zpěv ústy přednášejích a mluvčích. Rozdávaly se vizitky, ale kuriózní byl fakt, že evropské záležitosti jsou pro regionální účely a obzvlášť pro účely regionální žurnalistiky téměř nedostižitelné. Jde o běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem.

Loajalita na potápějící se lodi

Člověk by uvěřil, že nemůže existovat nic lepšího než Brusel. Oponovat přednášejícím nebylo snadné, protože byli na svém. Ale jednoho napadne co s poslancem či úředníkem udělá letitá zkušenost z Bruselu. Zda se příliš neodtrhne od okolní reality. Jen unie, politika, záchrana světa nebo prostředí konferencí a věčná jednání. I přes unijní krizi mi bruselští úředníci přijdou jako muzikanti na Titaniku, kteří byli plní optimismu a úsměvů, ačkoli podle legendy hráli na potápějící se lodi až do konce.