Sdružení uskutečňuje už od loňského června projekt Dobrý den, sousede!, zorganizovalo připomenutí pravoslavných Velikonoc, které se často slaví až po těch našich „západních“, ve spolupráci s pravoslavnými křesťany z Ukrajiny, Ruska a Makedonie. Pravoslavné Velikonoce se od těch našich liší zejména tím, že jsou pro věřící ze zemí s rozšířeným pravoslavným kultem největším svátkem v roce.

Začínají velkopostním obdobím, které trvá čtyřicet dnů a má vlastní rituál, jenž se odvíjí od oslavy víry v neděli nazvané Vítězství pravoslaví, pokračuje třetí Nedělí uctívání sv. Kříže a končí Květnou nedělí, během níž se světí kvetoucí ratolesti, jako připomínka vjezdu Ježíše do Jeruzaléma.
Podobně bohatý na události a rituály je celý velikonoční Velký týden, spojený s připomínáním biblických událostí.

Církevní svátky jsou spojeny s hlubokými prožitky věřících a projevy zbožnosti. To vše sousedé našich milých spolubydlících z ciziny ovšem nezažili a nezažijí. A minou je zřejmě i zvyky, které se od našich přeci jen v něčem liší – například na Ukrajině si koledníci ťukají vajíčky o sebe (někdy doslova, tedy na čelo).
Připomněli si však – někteří překvapeně – že na dosah od nás žijí lidé, jejichž kořeny jsou jinde, a přece blízko. Všichni u nás hledali a snad nalezli nový domov. Většina z nich za to děkuje nejen osudu, ale i tomu, že neopustili víru.

Velké pondělí

Světlovlasá paní Antonie se přistěhovala do Mladých Buků na Trutnovsku nedávno. Má české příjmení, vzpomínku na manžela, který ji do Čech přivedl. Dcera navštěvuje gymnázium v Trutnově a ona sama se má co ohánět. Spolu s kamarádkami, které pracují v peckém hotelu Horizont, se učí česky.

Jejich učitelka, paní Pozděnová, si je chválí. „Dobře vědí, že bez toho těžko seženou lepší práci“, poznamenává. „Kamarádky jsou vysokoškolačky“, zmiňuje paní Tonička. V hotelu jim ovšem absolutorium pedagogiky či farmacie není mnoho platné, pracují zde jako pomocné síly.

Se svými sousedy vychází paní Tonička bez problémů. „Tady na sebe lidé nejsou zlí“, dodává. „Mají tu těžký život i práci, ale nesou to s pokorou“. Snad i proto od ní sousedé přijímají velikonoční vajíčka v tradičních košíčcích jako milou pozornost. „Ať se vám tu dobře daří“, říká na rozloučenou sousedka, která vstala ze záhonu na zahrádce.

A totéž je vidět v očích souseda, který právě ustájil koně a košíček s vajíčky drží v upracovaných rukách s rozpačitým úsměvem.

Velké úterý

Pan Goran Trapčevski žil do loňského jara spolu se svou rodinou – manželkou Sněžanou a dvěma dcerkami v makedonské Skopji. Téměř rok již pracuje v ZVU v Hradci Králové a město se mu tak líbí, že se z něj za krátkou dobu stal místní patriot. Mluví o něm s takovým nadšením, že by nad tím kroutil hlavou kdekterý Pardubák.

Moc rád se prochází nejen po jeho starém městě. Těší se, že mu sem brzy přijede i jeho rodina, po které se mu moc stýská. Na Velikonoce pojede na dva týdny do Makedonie a konečně se s nimi uvidí, svoje holčičky neviděl od Vánoc.

Svou víru hluboce prožívá, ale hlavně podle ní koná. O tom se mohli přesvědčit i sousedé, které navštívil. Každému dal symbolický dárek ze své země - písně Toše Proeskiho, člověka, kterého si váží pro to, co dokázal dát lidem.
„Veškeré peníze, které vydělal, věnoval nemocným a chudým lidem. Jeho smrt v pětadvaceti letech ranila celý Balkán“, říká. Se sousedy zasvěceně pohovořil o historii a geografii své země, udivil i orientací v české společenské sféře. To zejména u manželů Brátových, u nichž strávil na kávě, na níž ho tito milí a srdeční lidé hned pozvali, skoro dvě hodiny.

Na stole se hned objevily i výborné tvarohové buchty od paní domu, které dostal i jako výslužku. V ostatních případech byla setkání rychlejší, ale třeba v případě pana Kučery stejně milá.

Velká středa

Prvňáčci v Peci otevřeli pusy překvapením. Jedny Velikonoce prožili před měsícem… a už jsou tady zase? Paní učitelka jim vysvětlila, že rodiče jejich spolužáka Kyrila pocházejí ze země, kde se tyto svátky slaví trochu jinak.

Pro prvňáky to ovšem bylo nečekané zpestření. A doma svým rodičům vyprávěli o tom, že Kyril měl letos dvoje Velikonoce a oni vlastně taky. Možná i to, že Ukrajina je velká a krásná zem. Kyrilovi rodiče, Ina a Vjčeslav Stadnikovi, přišli do Čech jako mnozí jejich krajané proto, že hledali práci a lepší životní perspektivu.

Ani oni to nemají snadné – pan Stadnik pracuje na stavbách, jeho žena je s Kyrilovou sestřičkou na mateřské dovolené. Ale Čechy berou jako svůj nový domov, líbí se jim tady a chtějí zde vychovat své děti.

Velký čtvrtek

Z Ukrajiny je i paní Vera Palval. Skromná, tichá a velmi zbožná žena pochází z Charkova. Spolu s ní je v Čechách její manžel i osmadvacetiletá dcera. Celá rodina pracuje v hořické Miletě. Snaží se poznávat kraj i zemi, se zájmem se seznamuje s místní kamenickou tradicí.
„Ve vaší zemi se mi líbí“, ujišťuje, „ale doma jsem na Ukrajině. Tam jsem se narodila, chodila do školy, nechala kus života. Tady je hezky, ale…“ Jakoby dokládala platnost českého přísloví „všude dobře, doma nejlíp“.

Spolu s manželem by chtěla jednou odejít zpátky, tam, kde se narodila, kde zanechala rodiče a domov. Tady bydlí s rodinou na ubytovně. „Dcera už asi zůstane u vás“, říká nejistě. Paní Palval jezdí pravidelně na pravoslavné mše do kostelíků v Josefově nebo v Hradci Králové.

Své sousedy navštíví o víkendu. Těší se na to, že jim alespoň trochu přiblíží zvyky rodné země, kterou má tak ráda, a že jejich vztah k ní a její rodině toto poznání pozitivně ovlivní.

Velký pátek

Ani pan Domblowski, který pochází z východní Ukrajiny, není žádný mladík. I jemu se stýská po rodné zemi. Donbas je u nás spojen s uhelnou pánví, jeho rodina však žije v malém městečku nedaleko dalšího velkého města, Lugansku.

Jeho příběh je podobný příběhům milionů (ano, milionů, do zahraničí odešlo z Ukrajiny kolem deseti milionu lidí) Ukrajinců, které ekonomická situace ve vlastní zemi donutila hledat si práci jinde. Situace se mění k lepšímu jen zvolna. Pro lidi, kteří žijí v zahraničí léta, je obtížné se vracet. Ale těžké i nevracet.

Pracovitého, spolehlivého a šikovného řemeslníka zaměstnává soukromá firma pana Křiklavy v Ostroměři. V České republice žije a pracuje i bratr pana Domblowského. Lidí, ochotných pracovat tak tvrdě, jako většina Ukrajinců, u nás mnoho není. A ti, kteří se osvědčí, mohou počítat s tím, že si jich firma bude vážit.

Až pan Domblowski o víkendu podá ruce svým sousedům, podá je symbolicky i za všechny ty, bez jejichž práce by se tato země neobešla.

Velká sobota

Osmnáctiletá Natalia Sergejevna Polonyankina je představitelkou zcela jiné generace migrantů. Té druhé, ve smyslu druhé vlny. Do Česka přišel z jejího rodného Petrohradu v Rusku nejprve otec. Rok poté i maminka spolu s ní a její starší sestrou.

„Táta tady dostal pracovní nabídku, a pro nás bylo prostě výhodné do vaší země odejít“, vysvětluje pardubická gymnazistka, kterou od jejích kolegů ve škole odlišuje v podstatě jen poněkud neobvyklé jméno. Na město na Něvě nevzpomíná s žádnou nostalgií.

„Tady v Pardubicích je větší pohoda, klid, bezpečí. V Petrohradě bych třeba bez obav večer na ulici nevyšla.“ Natalia jistě nebude svým českým sousedům na pardubickém sídlišti Polabiny ukazovat o víkendu pravoslavné ikony. Bude však živou demonstrací toho, že když cizinec a Čech srovnají krok, mohou spolu žít bez jakýchkoli problémů.

Velká neděle

Místo tečky snad pár vět: svátky vzkříšení, které právě nyní slaví někteří naši sousedé, jsou symbolické i tím, že život u nás pro ně znamená vzkříšení naděje na lepší, snesitelnější a důstojnější život. Ne vždy se to daří: cizinci, kteří v Česku pracují, vykonávají nezřídka práci hluboko pod úrovní své kvalifikace, je jim tu těžko, protože ztratili rodinné zázemí a rodná země je daleko.

Mají to podstatně tvrdší než my, kteří si rádi stěžujeme na to, jak se máme špatně. K jejich vzkříšení proto můžeme přispět i my, Češi. Tím, že budeme respektovat jejich lidskou důstojnost. Tím, že jim dáme podle možností šanci naučit se jazyk, získat za křesťanských podmínek bydlení, zvýšit si kvalifikaci. Tím, že s nimi budeme vždy a všude zacházet jako s lidskými bytostmi, jež nesou kříž, který jim můžeme přinejmenším nadlehčit.

(Autoři jsou pracovníky sdružení Most pro lidská práva)