Jedním velice důležitým důvodem pro mě byla má osobní zkušenost s takovouto luxusní dovolenou. Jednou jsem plula jedenáct dnů na lodi Costa Favolosa, shodou okolností od stejné společnosti jako je Costa Concordia.

Plovoucí město

Costa, italská společnost, vlastní po nehodě už jen 16 lodí v provozu, avšak letos bude křtít svou novou loď. Každé toto plovoucí město se může chlubit svou originalitou, ale i přesto toho mají všechny hodně společného. Pater jako má poloviční mrakodrap, recepci, několik barů a restaurací, velké kasino, dvoupatrové divadlo, lázně, tři bazény s toboganem, 120 metrů dlouhou joggingovou dráhu, tenisové kurty, golfové odpaliště i kapli pro jakékoliv náboženství. To je jen špetka luxusu, který bych momentálně mohla zmínit. Klasickou scénu, jak se krásná Rose líbá s Jackem, tu sice nenajdete, ale romantiku na těchto lodích rozhodně zažijete. Vířivky, masáže, večírky, tanec a divadlo je to hlavní, proč jsou lidé ochotní za tento luxus zaplatit. Všichni členové posádky umí alespoň čtyři jazyky, takže se nemusíte bát, že se nedomluvíte.

Na lodi se ztratíte

Tyto věty ve mně vyvolávají vzpomínky, které jsou nezapomenutelné. Costa Favolosa v překladu znamená Báječné pobřeží. Byla to první okružní plavba touto lodí po jejím křtu v Terstu. Už jen při vstupu na loď jsem si myslela, že sním. Přede mnou se třpytilo nádherné Diamantové atrium s recepcí, barem, tanečním pódiem a s třemi prosklenými výtahy spojující další podlaží nad námi.

Při dlouhé cestě do naší kajuty jsme se několikrát ztratili. Loď je opravdu veliká, a pokud nemáte plánek nebo jste na takovéto cestě poprvé, není jednoduché se ze začátku zorientovat. Mnohokrát nám ani nestačilo vyjít o patnáct minut dříve, abychom se dostali na dané místo včas. Na druhou stranu, loď je tak veliká, že v různých městech ji můžete vnímat jako orientační bod. Jen při odplouvání z Benátek jsme se mohli kochat nádherným a zcela neopakovatelným výhledem. Nejsem si zcela jistá, zda jsme si tento zážitek užívali více my na lodi či lidé, co se koukali z pobřeží na Costu. Veškerou nádheru při odplouvání vždy podtrhovala píseň od Bocceliho.

Každý večer po sedmichodové večeři nás čekalo famózní představení v divadle, které bylo pokaždé jiné. Účinkovali zde dánští mistři v krasobruslení, několik tanečníků, zpěváků, atletů a dokonce i slavný (v Itálii asi tak jako u nás Karel Gott) operetní zpěvák Roberto Sinagoga. Účastnili jsme se i dvou galavečerů s kapitánem lodi. Všechny ženy se oblékly do večerních rób, páni do nejlepších smokingů a pečlivě vyleštěných bot.

Teprve tehdy jsem si uvědomovala, že se téměř ocitám ve scénách z Titaniku. Kdyby mi nechyběl drahý náhrdelník a krásný Jack se svými kresbami, tak bych tomu také i věřila.

Kdepak. Připadala jsem si neustále jako ve filmu. Ani při záchranném cvičení, kde je účast povinná, jsem se necítila jinak. Všichni si obléknou záchrannou vestu, kterou mají ve své kajutě, a vyrazí podle pokynů stevardů k příslušnému záchrannému člunu. Cestující si tak alespoň uvědomí, že se není čeho bát, protože je dostatek člunů pro všechny.

Lodí popluji znovu

A jaký je můj názor na tragédii Concordie? Je vidět, že ani supermoderní technika nezajistí stoprocentní bezpečnost, pokud selže lidský faktor. A na Concordii, stejně jako na Titaniku, se to stalo. Pokud spadne dopravní letadlo, nepřestane se létat. Dojde-li k železničnímu neštěstí, nepřestaneme jezdit vlakem. Jen na českých silnicích zemře ročně až tisíc osob a ani od jízdy autem nás to neodradí. Proto ani já nezměním svůj názor a i letos pojedu znovu na plavbu lodí.

Konečně, Titanic se potopil před sto lety a Concordie letos. Doufám, že dalších sto let se tato statistika nezmění.

Petra Těšitelová