Tibet je něco jako Rubikova kostka – všichni to znají, ale málokdo se k cíli přiblížil blíž než na obrázku. Také je obestřen mnoha tajemstvími. Ostatně jako složená strana Rubikovy kostky.

Mylně ho považujeme za zapomenutou věc kdesi v polici zaprášené knihovny, v Atlase světa na straně 56-57. Ale i přes složité dokončení cesty malého objevitele, jak na poli hlavolamů, tak v případě expedice do Tibetu, i v České republice existuje skupina „vyvolených“, kteří to prostě dokázali a teď nám můžou vyprávět, jaké to skutečně je.

V rámci projektu Kde končí svět – Český rok zprostředkovala Krajská knihovna Pardubice několik setkání s tematikou Tibetu, a právě jedním z nich byla prezentace života v Tibetu s tibetoložkou paní Zuzanou Odomišovou z občanského sdružení Potala.  Kromě toho projekt zahrnuje literární a výtvarnou soutěž a následné připojení prací do knihy, která bude odeslána do Sluneční školy v Malém Tibetu.

Mýtus první: Tibeťané rovná se mniši

Já řeknu Tibeťan, vy si představíte letitého holohlavého bezzubého pána v oranžovém rouchu. Pokud za ním vidíte ještě chrám, v pozadí sedícího zlatého Buddhu a romantický západ slunce, patrně jste si oblíbili prohlížení starých katalogů cestovních kanceláří v čekárně u zubaře. Rozhodně není nepravdou, že v Tibetu nežije v celku dost buddhistických mnichů, a jsem si skoro jistá, že pěkná řádka z nich je holohlavá a má už nějaký ten rok za sebou. Nejspíš i někteří už o svůj chrup přišli, protože prostě tibetský zubař (pokud to vůbec zubař je) není český dentální specialista.

Ale mimo to žije v Tibetu i mnoho moderních nebo přinejmenším současně smýšlejících lidí. Například kolem známého paláce Potala, kde původně měly být stavby jen tak vysoké, aby na něj bylo vždy vidět, je teď moderní centrum plné neonů a civilizace. Jedinou myšlenkou k úvaze zůstává, jestli by se v prezentaci o Tibetu vyjímal líp mladý normálně oblečený Asiat než ten starý roztomilý usměvavý děda.

Mýtus druhý: Zaostalí vidláci žijí v chatrčích

Jak už bylo řečeno, někteří Tibeťané se snaží držet krok s moderní dobou a dohlížející čínská vláda nemá nejspíš v oblibě chalupy a chatrče, takže byly na náhorní plošinu nainstalovány luxusní „buňky“ a lá dělníci na stavbě. Nejspíš si od toho slibují zvýšení životního standardu, ale především zastavení kočování kmenů a usazení obyvatel na přidělených pastvinách a políčkách.

Realita je ale spíš taková, že každé ráno tibetský táta vyráží pást jaky a ovce, deset dětí pobíhá okolo a má na sobě kombinaci tradičního a čínského moderního oblečení a máma doma v buňce topí jačím trusem v kamnech.

Mýtus třetí: Speciality aneb vše z jaka se počítá

Každá kultura má specifickou kuchyni, ostatně většinou si tuhle rozmanitost užíváme a chválíme ji. Ta tibetská jídla, a vlastně všechny doma připravené věci, se většinou točí kolem jaků. Velice výživnou „chuťovkou“ je čaj se solí a jačím máslem.

Tahle směs, ač zní minimálně podivně, je prý zásobárnou energie (nejen) na celé dopoledne – takže místo Bebe sušenek k snídani si zítra uvařte tuhle zaručenou energetickou bombu!

Další takovou jačí specialitou je domácí tibetský opalovací a větruvzdorný krém smíchaný ze sražené syrovátky a dalších ingrediencí.

A abych dostála plnému znění nadpisu, nemůžu zapomenout na využití jačího trusu – ani ostravské uhlí vám doma nevytopí chalupu tak dobře  jako suché jačí bobky.

Mýtus čtvrtý: Asijské klikyháky a hatmatilka

Ač je Tibet území patřící k Číně, tibetsky (Tibetština jako jazyk opravdu existuje – a to i přes to, že na Google Translatoru si do tibetštiny ve volném čase nic nepřeložíte) se píše jinými znaky než čínsky. Shodný je základ, spočívající v tom, že každý znak neznamená písmeno, ale slabiku. Tím ale podobnost končí. Vývoj tibetského písma už dávno ustrnul, ale výslovnost se vyvíjela, a tak byste si při výuce tibetštiny nejspíš museli dávat dost pozor na fonetiku, protože chytáků, jako že krátce a dlouze znamená něco jiného, je v tibetštině prý vcelku hodně.

Mýtus pátý: Pomožme osamostatnit Tibet

Protesty proti nesamostatnosti Tibetu se dějí tu jeden, támhle druhý. Tibet je totiž tak nějak provincií Číny, autonomie se projevuje buď ozbrojenými hlídkami ve městech nebo nutností povolení na opravu čehokoliv.

Reálně je ovšem čínské obyvatelstvo už teď v tibetské společnosti tak infiltrované, že odtržení se nejspíš konat nebude. Na to se mohlo myslet tak v 50. letech, kdy exilová vláda žádala o pomoc, ale nikdo nepřišel. Teď už nám s tímhle ideálem ujel vlak směrem do Pekingu!   Klára Horáčková