Pardubáci se tehdy cítili oprávněně pokoření a znevážení takovou do nebe bijící degradací. Hradečáci se sice snažili své rivaly odškodnit a řadu krajských institucí předali do Pardubic, ale jako náplast na způsobenou bolest to nestačilo.

Rivalita na všech frontách

Vzpomínám, že se tehdy nevraživost mezi oběma městy projevovala na různých frontách. Třeba v nové výstavbě, kdy se soupeřilo o to, kdo postaví vyšší a modernější obchodní dům. Na poli kulturním, kde se obě města snažila získat pro sebe koncerty či výstavy těch nejznámějších umělců. A samozřejmě ve sportu, kde se poměřovalo, zda je víc úspěšné pardubické hokejové Dynamo nebo fotbalový Spartak.

Ze školních let si dodnes pamatuji profesora, hradeckého patriota, který než začal zkoušet, se studenta nejdříve zeptal: „A vy jste odkud?" A pokud věci neznalý student náhodou prohlásil že je z Pardubic, mohl být si jistý, že zkoušku napoprvé neudělá. Fanatický vzdor tohoto profesora vůči sousednímu městu šel tak daleko, že se nám při přednáškách chlubil, že už více než 20 let Pardubice ani nenavštívil. Snažil se Pardubice sám v sobě vymazat. Když ne z mapy, tak alespoň ze své mysli.

Dnešní realita Pardubic

Po mnohaleté pauze jsem Pardubice opět navštívil. Předesílám, že jsem fobií z Pardubic nikdy netrpěl a nesčíslněkrát jsem je v mládí navštívil. Většinou na kole, cestou přes Vysokou a Rábí pod Kunětickou horou. Projel jsem si pokaždé město (tehdy se v Hradci říkalo, že to nebylo složité, protože tam byla jenom jedna ulice). Stavil jsem se v mléčné jídelně na koktejlu, prohlédl si staré město a projel si novou výstavbu na sídlišti v Polabinách. Miloval jsem cyklostezku z Pardubic do Bohdanče, kterou jsme prvně při výletu s tatínkem nějak přehlédli, až nás příslušník SNB zastavil a poučil nás, že na silnici jako cyklisté nemáme co dělat, že pro nás je vybudovaná souběžná cesta podél silnice.

Miloval jsem pardubické nádraží, které jsem sousedům záviděl. Ne že by se mi to hradecké nelíbilo, ale to moderní pardubické se mi zdálo živější a skutečně středoevropské. Mnohokrát jsem tam i v pozdějším věku přesedal a vždy mne oslovilo tamní zabydlené prostředí, příjemné teplo i v zimě a dokonalá orientace v četných nabízených službách.

Jak může vypadat srovnání obou měst?

A jak se mi jevily dnešní Pardubice ve srovnání se současnou hradeckou realitou? V něčem jsem byl příjemně překvapen, v jiném směru zase zklamán. Souhrn mých dojmů dává zaznít názoru, že obě města jsou si v mnohém podobná, možná víc než kdy dříve. Je tu poměrně velká snaha o řešení dopravního omezení v jeho historické části. Obě města udivují příjemnou a udržovanou zelení, pořádkem a čistotou v ulicích. Potěšilo mne, že nádraží je stále živé a příjemné, s fungujícím knižním obchůdkem, místem mých častých zastavení při přestupech na jiný vlak. Oslovila mne ochota a dobré ceny v nádražní restauraci, přesnost a dostupnost místní dopravy.

Hradec však zásadně vítězí v úpravě okolí svých nádraží (vlakového i autobusového). Hradecký terminál nemá v Pardubicích konkurenta. Hradec umí lépe využít obou jím protékajících řek k pořádaní různých kulturních a sportovních akcí. Naopak Pardubice mají šikovné muzejníky, kteří areál Zámečku využívají mnohem více než Hradečtí své muzeum na břehu Labe k pořádání velice zajímavých výstav a dalších kulturních akcí.

Vznikne jednou „dvojměstí"?

Mohl bych takto ještě  dlouho vypočítávat klady a zápory obou měst. Zaujala mne aktuálně rozšiřovaná železniční trať mezi oběma městy, která se brzy změní na dvojkolejnou. O tom se mluvilo už při památné srážce vlaků v 60. letech u Stéblové a k realizaci dochází až teď – po padesáti letech.

Také silniční spojení obou měst je v rozvoji a vše směřuje k myšlence, kterou jsem slyšel už v dobách svého mládí. Že se totiž obě města jednou v budoucnu spojí v „dvojměstí". Myšlenka Hradubic se tak pomalu, ale jistě mění v realitu.

Oldřich Suchoradský