Nespěcháme z letiště, musíme dohledávat zatoulaný kufr a venku je stejně překvapivá vánice, jakou jsme při šesti japonských turné dosud nezažili. O další překvapení v této exotické zemi není nouze. Značky pozor na zvěř na silnici v obrázcích prozrazují místo srnek kance, divoké kočky a jiného tvora podobného nejvíce čínskému drakovi. Není však čas rozhodnout se, jedeme z tunelu do tunelu, příčně křižujeme neobyvatelné příkré svahy temných hlubokých údolí jako z knih Haruki Murakamiho, však taky další koncert bude ve městě Murakami na pobřeží Japonského moře. Mezi vločkami vidíme holé stromy obsypané krásně oranžovými plody khaki, náhle vykoukla zářivě bílá socha dvacetimetrové buddhistické bohyně soucitu Kannon a v dálce nad spoustou uklizených a geometricky téměř zametených potemnělých rýžových políček se jako Devačén vztyčil osvětlený masiv národního parku Bandai Asahi s bílými vrcholy prozářenými sluncem. Cesta napříč Honšú je jeden krásný film v barvách indiánského léta s červenými a oranžovými listnatými stromy v kontrastu s tmavými tisy a jehličnany.

Vznášedlem plujeme za slunečného počasí rychlostí 70 km/h Japonským mořem na Sado, svérázný ostrůvek proslulý těžbou zlata, výskytem vzácného všude jinde již vyhynulého ptáka ibise, cedry a bambusovými lesy. Ostrované jsou moc srdeční, oceňují i všech sedm předvedených koled Jana Jiráska, které zazní i v Hradci Králové 21. prosince na vánočním koncertě, a odměňují děvčata něčím v Japonsku stále neobvyklým – dvěma potlesky vestoje.

A už zpíváme v Koriyjamě, ležící ve vulkanicky neklidné části prefektury Fukušima. Na mobil nám přišlo po ránu upozornění, jak se při tom dnešním chovat. Nikoho to příliš nevzrušuje, je to prý denně a většinou jen 1. a 2. stupně Richterovy stupnice. Ohromný sál s patnácti sty diváky napjatě poslouchá a vyruší jen několikrát zavolané „bravo" po Dvořákově Largu a japonském závěrečném přídavku. Totéž slyším další den na koncertě v tokijské katedrále Panny Marie, kde děvčata uchvátila publikum v obklíčení ze všech stran při Cohenově Hallelujah. Všichni zde říkají, že na distinguované japonské publikum jsou to velmi neobvyklé pochvalné reakce.

Navrhli ustanovit sesterská města

Chvíle volna v Tokiu byla využita na poznání císařských zahrad, módních ulic v oblastech Šibuja a Haradžuku či k procházce po hlavní tepně Ginze. Dosud jsme neviděli takové lidské tsunami, jako při zelené na přechodu ve čtvrti mladých lidí v Šibuji. Pak nás napadá: „Že by třetí největší ekonomika světa nějak strádala?", když nahlédneme na Ginze do hazardní herny pačinka, kde před třemi lety sedělo po pětadvaceti lidech v každé z deseti řad hracích automatů a dnes jen pár samotářů. Ale tokijská „Eiffelka", na kterou jedem, září spokojeně načervenalým leskem do japonské noci a kus vedle vyrostla další, dvakrát tak vysoká a hned druhá nejvyšší na světě – Tokijský nebeský strom, měřící 634 metrů.

Tradičně maskulinní japonská společnost prozrazuje jisté trhliny. V půlmilionové Ičikavě nás vítá a přijímá místostarostka, náš koncert tam vede, uvádí a doprovází vlastním zpěvem rovněž žena. Jsme v domovině známé lyrické japonské písně Kokiriko, kterou sbor nastudoval, a v centru tradiční starojaponské kultury malých domečků a prohnutých stříšek, dnes však již přehlušené půlmilionovým městem. Při večerním jednání nad vyzdobenými dřevěnými loďkami syrového masa sushi a sašimi, pocházejícího z tuňáků, tresek, sépií i koně, se hostitelé jeden přes druhého spontánně předhánějí v superlativech o kráse zpívání Jitra, o nádheře tónů znějících z jeviště a ve svých přáních se s námi nějak co nejdříve sejít znovu. Ústy přítomných vysokých představitelů municipality, předsedy asociace japonských sborů, ředitele kulturní sekce prefektury a dalších hodnostářů navrhují ustanovit sesterská města Ičikava – Hradec Králové.

Jsme v centru severního vnitřního Tokia v Assakuse a po koncertu vyhlížíme ke krásně nasvícenému chrámu Sansódži, který je japonskou buddhistickou Mekkou, vyzdobenému charakteristickými obřími japonskými lampióny a tiše kráčíme krytou pasáží parku, abychom nevzbudili spáče úhledně japonsky zařazené do svých krabic podél zdí. Přesto jsme ale plni dojmů z koncertu v Nikkey hale, multifunkčního sálu hlavního tokijského administrativního centra, kde se sešla dosud nejvyšší kulturní úroveň publika. Poznáváme to tak, že oceňují nejtěžší písně, kterými se Jitro chlubí, a které jsou na hranici toho co lze zazpívat, jako je například Jiráskovo Sanktus. Po něm vidím v hledišti nadšené lidi s rukama nad hlavou tleskající v úžase nad prožitkem a po koncertě nám posbírali veškeré rekvizity týkající se sboru, jen aby měli památku.

Okosili vzorek jedovaté ryby. A přežili

Je volný den. Procházíme za slunečných sedmnácti stupňů krásný japonský park Hamalikiju, s rybníčky, mostky a pavilony. Koruny stromů jsou v kuželových rovnátkách, aby nepřerostly správný tvar. Po řece Sumidagawa se plavíme na sever. Na lodi není k dostání 31 zmrzlin stejné značky, ale nevadí, budou prý za pět minut. Jsme na to zvědavi. A skutečně na první zastávce běží Japonky jedna za druhou s taškami na břeh, koupí vše potřebné a je to. Zkusíme to u nás? Míjíme ostrov Cukidži s obřím trhem s tuňáky, prý největším na světě, budovu Asahi pivovaru v barvě piva s čepicí pěny a ještě stíháme vidět překrásný západ slunce nad slavnou Fudži z různých výšek Nebeského stromu. Z nejvyššího patra ve výšce 450 metrů je již pohled na civilizaci trochu neosobní, ale romanticky kosmičtější. Dospělí ochutnávači pak zkusili vzorek japonské jedovaté ryby fugu v trojnásobné kilové ceně našeho bifteku (zatím žijou). Děti si vybraly japonské hamburgery, náš japonský průvodce chobotnicové kuličky.

Sajónara – nashledanou, Tokio. Jedeme na jih do třetího největšího města ostrovní říše – do Nagoji. Zastavujeme v krásném sluníčku u Fudži San neboli pana Fudži. Je pokryta sněhem, což jsme ze Sky Tree v protisvětle neviděli. Nadpozemský pohled. Chápeme, proč tato sopka o kilometr vyšší než běžné vrcholky, fascinuje generace Japonců. Ale nás už uchvacuje průlet rychlíkového Šinkanzenu nástupištěm Šizuoky, kde nastupujeme do toho svého. Perón se zachvěl jako při zemětřesení, člověk už tu někdy neví, která bije.

Střídáme jednu velkou halu za druhou. Na kratší polední koncert ve třistatisícovém Yokajčí. na pobřeží Pacifiku v zálivu u Nagoji přišlo přes tisíc lidí. Jsme už v Kjótu, zakázané foto sboru u Zlatého pavilonu se povedlo, nově poznáváme v podmanivé atmosféře zapadajícího sluníčka magické kouzlo horských zahrad kláštera Kijomizu a tam dokonce večeříme ve stylové patrové japonské hospůdce. Božstva všech zdejších náboženství – buddhismu, šintoismu a křesťanství – jsou nám asi nakloněna, protože máme stále jasno za prosincových 17 stupňů Celsia a letmé pohledy na západ prozrazují blízkost oceánu, ve kterém leží na umělém ostrově letiště Ósaky, ze kterého odlétáme k nám domů – a těšíme se na setkání při vánočním koncertu 21. prosince.

Jaroslav Přidal