Jakou největší životní překážku jste musela překonat?

Mohu odpovědět jedním slovem, nejtěžší pro mě bylo naučit se trpělivosti. V začátcích to bylo o trpělivosti přesvědčit rodinu a okolí o důležitosti práce, kterou dělám. Tato práce není o obětovaní se, ale i o radosti a sebeuspokojení. Když mě pochopili nejbližší, tak jsem začala přesvědčovat své okolí o důležitosti založení Skoku do života.

Trvalo dlouho, než nás vzali na vědomí další organizace, magistrát a krajský úřad. Poskytujeme sice služby pro hrstku lidí, zato je však naučíme samostatnosti a oni nebudou odkázaní jen na své rodiče a na sociální služby, což je velká věc.

Začátky nebyly jednoduché. Zkouška trpělivosti byla i práce s prvními pěti klienty s mentálním postižením. Člověk nic neuspěchá, musí se naučit trpělivosti a pochopit, že to, co se zdraví učí týden, trvá postiženým kolikrát rok. Zápas každodenní je i přesvědčovat rodiče klientů, kteří mají mnoho úzkostí a strachu své děti osamostatnit. Je to vše běh na na dlouhou trať.

Největší překážku, kterou jsem v poslední době zdolala, bylo to, že jsem po pěti letech přesvědčila magistrát v Hradci Králové, aby opravil vilu, ve které naše společnost sídlí. Prostě a jednoduše, s trpělivostí v sociální práci nejdál dojdeš.

(kar)