Neřekl bych, že ve svém životě bych byl schopen pojmenovat jeden velký Taxis. Spíše se mi zdá, že mi prozatím Hospodin do každé životní periody postavil nějakou větší překážku. O to více s napětím očekávám, jestli nějaký skutečný Taxis není na obzoru.

Mezi největší přípravné skoky bych zařadil začátek své služby vojenského kaplana. V podstatě ze dne na den jsem své další směřování musel přeorientovat z výhledu na intelektuální výkony při studiích v Římě na fyzické výkony v přípravě na nasazení v Bosně.

Bylo to velmi radikální. Prostředí vstřícné české farnosti se nedalo srovnat s prostředím vojenské jednotky na zahraniční misi. A tak nejen proto několik prvních týdnů intuitivního hledání, co mám sám mezi vojáky jako duchovní dělat, bylo docela drsných.

Hledal jsem a vážně pochyboval o své smysluplnosti v prostředí, které mi do očí jasně říkalo, že farář v armádě je jenom proto, že se to kvůli Američanům nosí, a ve kterém bylo možné mezi více než osmi stovkami vojáků a vojákyň praktikující křesťany spočítat na prstech jedné ruky. Tuto překážku jsem ale přeskočil a nyní vše vidím v lepším světle.