Nevěděl jsem, co chci vlastně dělat. Protože můj tatínek byl politický vězeň nemohl jsem pomyslet například na práva. Volil jsem proto Vysokou školu chemickotechno­logickou v Pardubicích. Jenže takový kluk z vesnice a najednou je ve velkém světě. Kolem mě bylo podobných chlapců víc. No, co bych povídal. Spíš než učení jsem se věnoval hře na kytaru a jiným radovánkám. Nemohlo to dopadnout jinak, po dvou letech jsem musel se školou skončit. A pak následovaly dva roky vojny, kde jsem opravdu dospěl.

Začal jsem pracovat ve výzkumném ústavu, kde jsem vysokou školu potřeboval. Tak jsem se vrátil zpět do Pardubic, ale už ve zcela jiném rozpoložení. Studoval jsem dálkově, oženil jsem, přišly děti a do toho jsem s tchánem stavěl domek. Nebylo to vůbec lehké, vše skloubit dohromady, ale nakonec jsem i školu absolvoval s nejlepšími známkami.

I když na první období studií vzpomínám s úsměvem, nikomu bych podobné kroky nedoporučoval, aby na to jen mladí pomysleli. Také rodiče by měli hlídat, jak se jejich děti učí. Ono totiž platí, že„kdo chvíli stál, stojí opodál“. Dnes každý, kdo jen trochu může, by měl studovat, stát se specialistou, odborníkem.⋌ (pov)