Muž, jehož jméno bylo mezi houslaři i houslovými virtuosy synonymem dokonalosti, postavil během svého života více než čtyři stovky nástrojů. Houslisté na ně vydrželi čekat i celé roky – věděli, že výsledek bude stát za to.

Kouzlo

Jedním ze šťastných majitelů mistrovských houslí z dílny Vladimíra Pilaře je Jaroslav Svěcený. Včera dopoledne nijak neskrýval upřímnou lítost nad jeho smrtí.
„Vladimíra Pilaře jsem považoval za člena své rodiny,“ řekl v rozhovoru pro Deník tento český houslový virtuos, který stejně jako rodina Pilařových pochází z Hradce Králové. „Moje první mistrovské housle mi koupil můj dědeček v roce 1969 právě od něj. Nejen že byly nádherné a měly překrásný zvuk. Dodnes si pamatuju na tu lásku, se kterou Vladimír Pilař na stavbě houslí pracoval, mluvil o nich, často je hladil a choval se k nim jako k živé duši. To bylo pro něj typické po celý život – láska k práci, k nástroji, pokora. Během života jsem s ním mnohokrát spolupracoval a velmi rád jsem k němu chodil do ateliéru – jako dítě i jako dospělý chlap. Měl zázračnou, výjimečnou energii, optimismus, pokud si pamatuji, nikdy ho neopouštěl úsměv.“
Jaroslav Svěcený, stejně jako řada dalších českých virtuosů, hraje na Pilařovy housle dodnes. „Je to nástroj z roku 1967 a patří k těm fantastickým houslím, které pan Pilař postavil v šedesátých letech. V těch je nějaké zvláštní kouzlo. Všude na světě, kde jsem je ukázal, budily velký obdiv,“ říká s uznáním Jaroslav Svěcený. „Housle z dílny Vladimíra Pilaře jsem potkal na celém světě od Japonska po Aljašku.“

Skromnost

Na Vladimíra Pilaře jako na pracovitého a skromného člověka vzpomíná i sekretář hradeckého Rotary klubu doktor Jan Pěta. „Přiznám se, že mě ta zpráva zaskočila,“ reagoval do telefonu včera dopoledne. „Vím, že byl v poslední době nemocný. Nebránilo mu to v práci, byl aktivní i v Rotary klubu, jehož členem byl od znovuobnovení klubu v roce 1992. Byl velmi obětavým kronikářem, na všech akcích všechno pečlivě fotografoval a zaznamenával. Byl to nesmírně skromný člověk. Teď mi vlastně dochází, že snad ani není mnoho fotografií v archivu Rotary klubu, na kterých by byl. On spíš pracoval a zůstával tak trochu v pozadí,“ dodává Jan Pěta.

Ve stopách

Vladimír Pilař zdědil talent pro umělecké řemeslo po svém otci Karlovi, který pocházel z Nové Paky. Dva roky před narozením syna Vladimíra, v roce 1924, si v Hradci Králové otevřel vlastní dílnu. Vladimír Pilař se během druhé světové války u otce vyučil a společně pracovali na výrobě houslí až do roku 1985, kdy Karel Pilař zemřel.

Patriot

Vladimír Pilař se postupem času, ale především pracovitostí, pílí, disciplínou a nesporným talentem zařadil mezi špičkové české a poté i světové houslaře. Většinu života trávil nejprve v ateliéru na tehdejší Dukelské třídě a poté v domě s ateliérem v Čechově ulici. Šest dní v týdnu, dvanáct hodin denně.
Nikdy neuvažoval o jiné dráze, i když v jednu chvíli se zkusil postavit s nástrojem i na pódium. V mládí se dostal jako houslista do tehdy amatérské hradecké filharmonie a hrál i v Lidové opeře. „To byla výborná tělesa. Na koncerty sem přijížděli sólisté a umělci i z Národního divadla. Pro jiná města neměli čas, ale do Hradce vždycky přijeli. Já hrál první flétnu. Musel jsem hodně cvičit, protože jsem neměl konzervatoř,“ vzpomínal Vladimír Pilař v rozhovoru před třemi lety.

Při příležitosti svých osmdesátých narozenin věnoval hradecké Filharmonii jeden ze svých mistrovských nástrojů.
Nikdy nepřijal žádnou z nabídek, aby působil v zahraničí. „To bych se nemohl vrátit každý den do Hradce, a to bych nepřežil,“ shrnul před časem lapidárně svůj patriotismus Čestný občan města Hradce Králové.
Návštěvy ze všech koutů světa ovšem ve svém ateliéru přijímal rád. Jedním z pravidelných hostů v domě Pilařových býval prezident Václav Klaus, Pilařův velký obdivovatel a ctitel rodinné tradice. Povinným bodem každé jeho návštěvy východních Čech byl ateliér v Čechově ulici. Naposledy vloni v dubnu.
„Je úžasné, že existuje taková rodinná tradice, že se drží dál. Povzbudivé je, že v této rodině jsou i další generace,“ řekl tehdy prezident Václav Klaus, který od rodiny Pilařů dostal dřevěnou mísu inspirovanou tvarem houslí.

Otec a syn

Jako před desítkami let Vladimír Pilař pokračoval v díle svého otce, tak dnes udržují tradici rodu jeho potomci. „Můj otec naprosto zásadním způsobem ovlivnil celý můj život,“ vzpomínal včera odpoledne čtyřiapadesátiletý Tomáš Pilař. „Byl nesmírně pracovitý člověk, a tak jsem si ho v dětství příliš neužil. Zato od doby, kdy jsem k němu nastoupil do učení, trávil jsem s ním i s mým dědečkem Karlem většinu času. Učil jsem se nejen houslařskému umění, ale i potřebné trpělivosti, poctivosti a důslednosti. Také otcově pověstnému smyslu pro pořádek a dochvilnost. Otec byl velmi silnou osobností a zůstal jí až do své smrti. Je těžké se takovým lidem vyrovnat a ani to nebylo mým cílem. Snažím se k okolnímu světu přistupovat s pokorou a zachovat si především poctivý přístup k práci i lidem. Za to, čím dnes jsem, vděčím především svému tatínkovi, který zůstane svým životním dílem nesmrtelným… Tak, jak o to usiloval.“
Vedle syna Tomáše pokračují v rodinné tradici také vnuk Jan a vnučka Šárka, jež je jednou z mála dam mezi českými i světovými mistry houslaři.

Na cestu

Jméno Vladimíra Pilaře patří k těm, jichž se dotkla sláva světových výšin. Stalo se tak postupně a jaksi tiše. Bez toho, že by na sebe den co den strhával pozornost a světla ve společnosti. Koneckonců – neměl na to ani čas. Tvrdě pracoval, nikdy se nepřestal učit, občas si zahrál na některý z nástrojů a staral se o věci příští.

„Dřevo je pro stavbu houslí nesmírně důležité,“ říkal často o vzácné surovině, která na svůj úděl čeká v temné sušárně i dlouhých dvacet let. „Houslař nakupuje vždy až pro příští generaci. A je to s ním jako s vínem. Roste skoro všude, ale jenom někde to nejlepší.“

Naposledy se pro ně vydal vysoko, až do rakouských Alp, před několika málo dny. Aby nakoupil synovi a vnoučatům…