ŘÁDKY DŮVĚRY: Nezůstávejte sami

Potřebujete se „vypsat“ z těžké životní situace? Toužíte nalézt nové přátele? Zkuste svěřit svůj životní příběh Deníku a jeho čtenářům.

Hledám především kamaráda

Vážená redakce, jsem ráda, že jste do vašich novin opět zařadili rubriku Řádky důvěry. Ráda ji čtu a teď jsem se rozhodla, že vám také napíšu.

Je mi 67 let a již šestnáct let jsem vdova. Navíc mi před dvěma lety zemřel na rakovinu syn ve věku čtyřicet let. Od té doby jsem stále v depresích a tím, že jsem sama, je vše ještě horší. Mám sice ještě dva syny a dceru, sedm vnoučat a teď dokonce již pravnoučata, ale jsou všichni zaměstnáni, vnoučata studují a na mě nemají čas.

Proto se na vás obracím. Dala jsem si i inzerát, ale přítel, takový nezištný, který by měl zájem si popovídat, se nenašel. Ale našli se tací, co si ze mě dělali legraci, hlavně o dost mladší. Nastěhovat se k někomu nechci a o přistěhování ke mně také hned neuvažuji. Jen kdyby se našel kamarád, který by také rád svou samotu s někým sdílel, občas přijel.

Proto by bylo lepší, kdyby byl motorista. Bydlím na malé vesnici a spojení autobusem je vcelku špatné, zvlášť v sobotu, a v neděli nejede nic.
Ještě bych dodala, že mám ráda dechovku, kytičky, psa a kočku. Také by bylo dobré, kdyby se ozval někdo z Chrudimska. Případně, kdyby si chtěla dopisovat nějaká paní, tak bych byla také ráda.

Jana z Chrudimska

Štěstí se přece jen jednou usmálo…

I já se rozhodla napsat svůj příběh do Řádků důvěry.

Vdala jsem se poměrně brzy, zastávala jsem názor, že nemám na co čekat, že je nejvyšší čas, že chci dítě. Odstěhovala jsem se za manželem do Čech. Narodila se nám krásná dcera. Dnes je již plnoletá, studuje vysokou školu. Z východních Čech jsme se přestěhovali do Prahy, pak zase do Čech, nakonec na Moravu. Nábytek už jsme měli otlučený tím neustálým stěhováním… Nechtěli jsme nakupovat nový, jednak jsme neměli peníze, jednak by to byla škoda, když jsme pořád byli „na cestách“.

Manžel ale začal pít. A to tak, že jeho noční výlevy, které se u nás doma odehrávaly, mě už nenechávaly klidnou. Když jsme bydleli na Moravě, dokonce sedl opilý i za volant, zaútočil na mou matku… Bylo to hodně složité. Musela jsem na něj zavolat policii.
S démonem jménem alkohol jsem se potýkala už od dětství. Otec pití také holdoval, došlo to tak daleko, že už si nepamatuju, jak vypadal střízlivý. Zemřel. Opil se tak, že už se nevzbudil.

Ale zpátky k manželovi. Dcera to těžce snášela, začala se dokonce v dívčím věku počurávat. Rozhodla jsem se rozvést. Nemělo smysl živit vztah, který byl sice v jeho střízlivém stavu snesitelný, ale nedejbože, aby u branky zazvonili kamarádi z hospody, a už to šlo ráz na ráz.
Když už to došlo tak daleko, že vztáhl ruku na mou matku, která mě mimochodem bránila před jeho opileckým útokem, došla mi trpělivost. Tohle si přece nemůžu nechat líbit, a hlavně jsem nechtěla, aby v takovém prostředí vyrůstala moje dcera.

Byla jsem zoufalá, sama, s docela málo finančními prostředky. Pracovala jsem v nemocnici, a upřímně, nebyl to žádný med. Těžká práce na interně.

Ale pak se karta obrátila. Jednoho krásného dne přivezli k nám na oddělení muže po havárii. Byl při vědomí a hned na nosítkách se mi opravdu líbil. Najednou se ve mně probudila touha o někoho se zase starat, mít po boku muže, který se postará o mě a mou dceru. Starala jsem se o něj vzorně. Jak pak později zhodnotila moje kamarádka – holt jsem si ho klofla, dala do kupy a byla ruka v rukávě.
Po propuštění z nemocnice jsme se jen občas scházeli, nakonec spolu začali žít. Měl svůj byt a já svůj.

Pak se ale objevila žena, která s ním kdysi žila ve volném svazku. Byla jsem zoufalá a trápila jsem se. Už jsem si říkala, že je zase všechno marné, že se vrátí k té, ke které už v minulosti něco cítil, se kterou má společné zájmy i vzpomínky. Na chvíli jsme se nakonec rozešli. Bylo to hodně bolestivé. Musela jsem mu dát čas na rozhodnutí.

Dcera byla z toho taky smutná a rozčarovaná. Byla ve věku, kdy už spoustě věcí rozuměla. A já zase nechtěla každý půlrok domů vodit „náhradní“ tatínky.

Rozhodl se. Ženu, se kterou před lety žil, opustil a vrátil se zpátky k nám. Byla jsem šťastná, ale pořád tak nějak ve střehu. Všechno urovnal čas.

Za pár let jsme se vzali a jsme spolu dodnes. Máme společné zájmy, jezdíme na dovolené, což jsem s bývalým manželem-opilcem až na pár výjimek vlastně nikdy nezažila. Dcera má výborného kamaráda a já muže, o kterého se můžu opřít.

A tak chci jen dát naději všem ženám, které zrovna procházejí těžkým obdobím – nesmutněte, netrapte se. Jednou přijde den, kdy se štěstí usměje. Já jsem toho zářným příkladem.

Jaroslava V.