Společně s Deníkem se čtenáři mohou dozvědět mnoho zajímavého o sochách, které zdobí město. Informace zpracovala Martina Vítková z Galerie moderního umění v Hradci Králové. V dnešním dílu budeme pokračovat povídáním o jedné z dalších soch na mariánském sloupu – svaté Rozálii.

Reliéf mariánského sloupu, který si dobře prohlédneme od Bílé věže, zobrazuje patronku proti moru, svatou Rozálii. Tato křesťanská světice žila krátce ve 12. století na Sicílii ve vysoce postavené rodině spřízněné s králi. Je uctívána jako ochránkyně proti moru, nakažlivým nemocem a ochraňuje před zemětřesením. Je také patronkou své rodné Sicílie, zvláště Palerma, také Neapole a Nice. Protože žila klášterním a později poustevnickým životem v osamění, poznáme ji obvykle podle lebky, jeskyně a věnce bílých růží. S morem na Sicílii se vypořádala ne za svého života, ale až po smrti. Když byly v roce 1624 nalezeny její ostatky, při převozu do Palerma byla epidemie rázem u konce. Tuto zázračnou posmrtnou část jejího životopisu měli barokní umělci nejraději.

Panna a poustevnice byla původně společnicí a dvorní dámou sicilské královny. Dům svého otce opustila před domluvenou svatbou, vstoupila do kláštera sv. Basila a do augustiniánského řádu. Tajně odešla hledat osamělé místo, možná nebyla v řádu spokojena, možná utíkala před otcem. Osamění našla na pokyn anděla na hoře Monte Pellegrino, v jeskyni obrácené na sever k moři. V této sluji přijala v přítomnosti dvou andělů požehnání Panny Marie s dítětem v náručí.

Na hradeckém morovém sloupu světice v prostém šatě odpočívá na kamení. Je prostovlasá, tvář má vyrovnanou a ve spánku klidnou a usměvavou. Její levá ruka spočívá na lebce, to je symbol kajícníka, věčná připomínka smrti, která má člověka přimět přehodnotit život. Sochař ozdobil její jeskyni pozadím velké mušle, vyklenuté lastury. Tento nápad je velmi dekorativní a zároveň psychologicky účinný. Oblouk, který se nad Rozálií klene, vypadá jako oblouk duhy, je symbolem ochrany a štěstí.

Martina Vítková