Stránka Řádků důvěry v tištěném Deníku se těší mimořádnému zájmu čtenářů. Do redakce chodí desítky dopisů. Proto mějte strpení, i váš příběh vbrzku zveřejníme. Všem přispěvatelům děkujeme za to, že se dělíte o své radosti i strasti. Doufáme, že se nám daří pomoci.

Se smrtí maminky jsem se nevyrovnala

Rozhodla jsem se vám napsat svůj příběh. Je už to hodně let, ale já se s tím bohužel neumím vyrovnat. Můj příběh je smutný.

Vyrůstala jsem v rodině s maminkou a tatínkem. Nemám sourozence. Maminka byla hodná, ale přísná, důsledná. Tatínek mi více dovolil. Když mi bylo osm, maminka onemocněla. Lékaři jí dávali jen pár měsíců života. Maminka se snažila nedat na sobě nic znát, dělala pořád stejné věci, chovala se stejně. Jen byla doma. Hodně musela odpočívat a spát.

Až po letech jsem se dozvěděla, že tatínek si v té době našel přítelkyni. Znala jsem ji také. Pavlínka. Hodná, tátova kamarádka, která s námi jezdila na chalupu, protože maminka kvůli nemoci nemohla. Tak jsem ji v těch osmi letech vnímala. Maminka tušila, že to nebude jen kamarádka… Ale to mi došlo až mnohem, mnohem později.

Tatínek se s Pavlínkou stýkal častěji a častěji. Maminka se to pravděpodobně dozvěděla, a než by čekala, až umře (její nemoc byla nevyléčitelná), spolykala prášky a zemřela.Pro osmiletou holku to byl obrovský šok a rána. Maminka najednou nebyla. Vyčítala jsem si, že jsem ji zlobila, že jsem jí třeba řekla, že mám raději tatínka než ji, protože je hodnější…

Výčitek bylo mnoho. Ale nic jsem s tím nedokázala udělat, nechápala jsem, proč si maminka vzala život. Mohla přece ještě s námi být? Třeba by neumřela? Třeba by se vyléčila… Tatínek se nakonec s Pavlínkou rozešel. Zůstal už až do smrti sám. Nikdy jsme spolu o tom nemluvili, ale myslím si, že měl výčitky - randil s jinou, když jeho žena byla na smrt nemocná.

Ale každý své trápení řeší po svém. Nikdy jsem mu nic nevyčítala. Jen se trápil.A já s ním. Jsem už stará paní, svůj docela hezký život mám už za sebou, ale úmrtí mé maminky a nepochopení toho, proč se to vlastně vůbec stalo, ve mně zůstane až do mé smrti. Fráňa T.

Starší paní, potřebujete pomoci?

Nabízíme bydlení v rodinném domku na vesnici starší paní, která potřebuje pomoc.

Nejraději z vesnice. Jsme manželé středních let, bydlíme v domku sami a je pro nás veliký. Je nám v něm dost smutno. Tak bychom rádi poskytli někomu bydlení.

Těšíme se na odpovědi čtenářů, za které předem děkujeme. Čtenáři od Chrudimi

Každý se narodil nahý a bos

Vážená redakce Deníku! Čtu vaše noviny pravidelně a musím sdílet stejný názor jako pan Ivan Hoffman ve svém sloupku (Ne)zaměstnanci z úterý 11. ledna. Plně s ním souhlasím, jeho článek je pravda! Nač jsme se dožadovali demokracie? Není jednoduché přijít o zaměstnání, ale co si zaměstnavatel vše může ještě vymyslet na své zaměstnance!?

Co vše má zaměstnanec snášet? Udržet si pracovní místo není jednoduché! Dokonce někde nutí zaměstnavatel či vedoucí, šéf donášet na spolupracovníky! Vyhrožuje výpovědí. Vyhrožuje, že za dveřmi stojí řada nových lidí. Nenechte se, prosím, zastrašovat! Může se přece stát, že váš pan vedoucí, šéf se ocitne také na úřadu práce a bude třeba žadonit o to samé, o práci. Život je koloběh. Každý nejlépe ví, jak se chová k lidem. Dnes je nahoře ten, zítra onen. Píše se rok 2011, nemohli bychom se chovat k sobě ohleduplně, lidsky? Každý jsme se narodil nahý a bos!

R. K., Chlumec nad Cidlinou

Chcete napsat do Řádků důvěry?

Do Řádků důvěry napište vlastní příběh, v němž se podělíte o své starosti, samotu, ale i radosti a úspěchy. Možná právě tak získáte nová přátelství. Své příspěvky s kontakty na vás (adresou a telefonním číslem) i odpovědi na zveřejněné příběhy posílejte na: Hradecký deník, Řádky důvěry, Kladská 17, 500 03 Hradec Králové, nebo na e–mail jan.korbel@denik.cz. Neuveřejňujeme anonymní příspěvky. V případě odpovědi uveďte vzdadu na obálce, komu odpovídáte a datum otištěného příspěvku. Dopisy doručíme.