Oldřich Suchoradský z Hradce Králové vzpomíná 
na 1. máj s úsměvem.

Prvomájová rána

První máje mého dětství a  mládí jsou pro mne spojeny s hudbou a písněmi. Brzy ráno mne budila dechová kapela pochodující a vyhrávající pod okny už kolem 6. hodiny ranní. Budila spáče, aby měli dost času na přípravu do prvomájového průvodu. A když jsem si  zapnul  rádio, tak  tam zněla jedna budovatelská píseň za druhou.

Průvody

Ty školní a povinné jsem absolvoval v pionýrském, později ve svazáckém kroji. Pamatuji, jak jsme často v tom lehkém oblečení po ránu mrzli, někdy dokonce po ještě poletoval i sníh. Ale byli jsme tehdy šťastni, že jsme třeba jen malou součástí tohoto svátku a že půjdeme společně do průvodu. Jako studenti už jsme to dětské nadšení ztráceli a spolu s ostatními koukal, jak se po průvodu při manifestaci co nejdříve ztratit z dohledu  učitelů. Problém byl v tom, že jsme nesli v ruce vlajky, někteří i portréty státníků, transparenty a mávátka. Ty nebylo možné jen tak někde pohodit, nebo je nechat stát na ulici. A tak jsme se je snažili ukrýt v průjezdech okolních domů. Ti zodpovědnější je donesli zpátky vrátit do školy, k použití pro příští prvomájovou příležitost.

Zážitky

V dospělosti  jsem prožíval prvý den května už docela jinak. Bral jsem ho jako určitou společenskou slavnost. Příležitost sejít se s přáteli a kamarády, obdivovat děvčata a sousedky, které se ustrojily do toho nejlepšího co měly v šatníku a rázem rozkvetly a zkrásněly jako jarní kvítí. To už jsem je prožíval na malém městečku, manifestacím ve velkých městech jsem dal vale. Prvomájové manifestace byly zpravidla pouhým začátkem dalšího programu svátečního dne. Někdy to byl sportovní zápas s mužstvem sousedního města na  hřišti, nebo vystoupení místního pěveckého sboru v přírodním divadle, nebo program cvičenek místní tělovýchovné jednoty připravujících se na spartakiádu. Tak nějak se  v tom mumraji ztrácela politika, pro kterou se svátek povinně slavil, zdobila se okna vlaječkami, v průvodu se volala předem nacvičená hesla a na tribuně se řečnilo. První máj jsem spíše než svátek politický, vnímal jako svátek jara a probouzejícího se nového života.

Vzpomínky

Jednou se při průvodu kapela nedala dohromady, a tak se pouštěly pochody do kroku z místního rozhlasu. Obsluhovala ho úřednice, která tam vkládala gramofonové desky tak, jak je našla v kanceláři. Ani se pořádně na jejich titul nedívala. A tak se stalo, že se do prvomájového průvodu  někdy v polovině 70. let najednou ozval sokolský pochod: Jdeme dál, za sokolským praporem… My mladší  jsme v tom nic zvláštního při poslechu toho pochodu nevnímali. Brali jsme to normálně, jako jeden z mnoha dalších pochodů do kroku, tehdy rozhlasem vysílaných.  Ale přítomná delegace z okresu ztratila při jeho tónech krok  a hlavně náladu. Po 1. máji se vyšetřovalo, zda to byla cílená provokace, nebo neschopnost mladé moderátorky. Místním funkcionářům se nakonec podařilo těm rozhněvaným soudruhům vysvětlit, že to nebyla náhoda, ale že se pochod  hrál za odměnu místním Sokolům, tehdy největší organizaci v městečku, kteří v akci Z odpracovali nejvíce brigádnických hodin. Soudruhům toto vysvětlení docela stačilo a ani žádná hlava za to nepadla.

Oldřich Suchoradský