Náměstíčko s Vydrou Eliškou upravili architekti B. Prokop a J. Janíček na podzim roku 1999. Vydru najdete nedaleko autobusové zastávky Adalbertinum na rohu ulic ČSA a V Kopečku.

Vodní živel Eliška

Prostor byl zamýšlen jako relaxační zóna. Hmotnou část z řezaných pískovcových desek, zídek, balustrád a žulových kostek měla doplňovat zeleň, osvětlení a altán s bronzovou fontánkou ve tvaru vydry. Vydra byla pojmenována čistě hradecky Eliška a měla dodat vyprahlému městskému prostoru trochu vodního živlu. Vodu měla vydra vypouštět jako malý vodotrysk z tlamičky po sešlápnutí pedálu na zemi.

Autorem Vydry Elišky je sochař z Valašska, Pavel Drda (1958), absolvent střední umělecké školy keramické v Bechyni a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Studoval v ateliérech zpracování keramiky a také užitého sochařství u Josefa Malejovského. Na škole získal dvě ceny za plastiku Zubra a Skateboardisty a figurálním sochařem zůstal až dosud. Používá různé materiály, velmi často keramiku, kterou  kombinuje s nerezem a surovým sklem. Žije v Bystřičce na Valašsku.

Vydra šeď nezachráníSocha vydry u hradeckého Adalbertina.

Vydra Eliška je pokus o interaktivní plastiku, se kterou by si měli kolemjdoucí hrát. Chcete-li se v létě osvěžit a pobavit, musíte přijít, jak na to. Sama vydra v altánku nemá moc přírodní logiky, jde spíš o praktické uspořádání vzhledem k funkci zastínění prostoru. Idea horské studánky uprostřed Hradce není příliš přesvědčivá. Z dnešního pohledu je prostor na křížení obou ulic díky dvěma autobusovým zastávkám velmi frekventovaný a vzhledově neutěšený. Kultivace z roku 1999 už není moc patrná. Voda, hravost a zeleň se někam vytratily a ani vydra Eliška tu šeď nezachrání

Martina Vítková