Společně s Deníkem se čtenáři mohou dozvědět mnoho zajímavého o sochách, které zdobí město. Informace zpracovala Martina Vítková z Galerie moderního umění v Hradci Králové. V dnešním dílu se budeme věnovat soše Kouzelníka s míčem od Zdeňka Němečka. Stojí na nábřeží před budovou TJ Sokol. V poslední době jí pozadí příliš nelichotí. Sochař byl rodákem z Luže u Chrudimi, žil v letech 1931 – 1989 a jeho specialitou byla sportovní tematika. Vyučil se keramikem, studoval ve Zlíně a později v sochařské speciálce pražské akademie u Jana Laudy a Vincence Makovského. Byl vynikajícím modelérem, dokázal vystihnout soustředění sportovce, okamžik před důležitým výkonem. Pokoušel se o designovou zjednodušující stylizaci, ale nikdy nevykročil za mantinely socialistického realismu. Basketbalista, Skokanka do vody, Hokejista, Brankář, Cyklisté nebo Socha pohraničníka se psem z Domažlic mají nápad a dobré odpozorování skutečnosti, ale přesto zůstávají někde na půl cesty k opravdu platnému tvaru bez umělosti. Přes handicap socialistického realismu nebo spíše díky němu se Zdeněk Němeček stal vítězem mnoha soutěží.

Jeho sportovce a atletky najdeme před pardubickým zimním stadionem (Hokejista), před sportovními halami v Mnichově, Tallinnu (Olympijská lípa svařená z lodních kotev) či Sarajevu. Brankář z roku 1970 by měl stát před Aztéckým stadionem v Mexiku. V Praze je Němečkových soch nejvíce: u Strahovského stadionu, před halou v parku Folimanka, ve Stromovce. Několik plastik je instalováno před autorovým někdejším ateliérem v Libni, kde se dnes nachází designérské studio Olgoj Chorchoj. Zmenšená varianta Hokejisty je trofejí pro sportovce oceněné v soutěži Zlatá hokejka. Pro olympijské hry v Moskvě 1980 byla odlita Diskobolka, aby v olympijské vesnici vítala sportovce, ale bronz olympiádu nestihl, zastoupila ho maketa z polystyrenu.

Finální podoba figury chlapce s míčem je rozpačitá, byť je nepochybné, že autor každý detail pečlivě promýšlel. Přesný tvar ukrývá nejistotu, která se ovšem k mladému sportovci tak trochu hodí. Poctivě je třeba dodat, že Zdeněk Němeček, stejně jako mnozí jeho vrstevníci, tvořil v době, kdy figurální sochařství do veřejného prostoru bylo v krizi a prakticky neexistovala možnost poučení a srovnání se zahraničím. To nejprogresivnější světové umění překračovalo své hranice natolik, že v sochařství nezůstal kámen na kameni. A svět oficiálních zakázek se najednou prudce oddělil z okraje světa volného umění. K porovnání by se nabízeli francouzští a anglosaští popartisté, narození jen o pár let dříve. Cézarův Palec je ovšem nepochybně z mnohem méně služebného rodu veřejných realizací. Ve své době Němečkovy sochy patřily k tomu lepšímu, co mohlo být produkováno. Sochařství, díky své nákladnosti, je totiž na investorech a režimu maximálně závislé. A v uzavřeném světě se zjevně volnému umění nedaří.