Realizátorem projektu je ZŠ a MŠ Josefa Gočára v Hradci Králové a partnerské školy. Náplní projektu, jak již z názvu vyplývá, je zdravý životní styl. Žáci měli za úkol sledovat například stravovací návyky, třídění odpadu, pohybové aktivity a prevenci konzumace návykových látek. Žáci i pedagogové měli zájezd zdarma. Náklady s ním spojené byly hrazeny z výše uvedeného projektu.

„Jakožto pedagogický dozor jsem byla požádána, abych napsala krátké shrnutí a hodnocení tohoto výjezdu. Ale protože byla celá cesta především vzdělávací akcí pro žáky, připadalo mi nemístné, aby se k ní vyjadřoval učitel, který působil jako doprovod. Přečtěte si proto, jak celý týden prožila žákyně 8. třídy ZŠ a MŠ Josefa Gočára Karolína Ulrichová, která vyrazila s námi," stojí v úvodu.

Německo? Prázdniny překvapily

Když mi bylo nabídnuto, abych se projektu zúčastnila, byla jsem šťastná. Zajímalo mě, jak to asi vypadá v zahraničních školách a jací jsou i studenti sami. Původně jsem si myslela, že se pravidla v jejich školách nebudou moc lišit od těch našich. Právě tento projekt mě ale přesvědčil o opaku.

Navzdory tomu, že jsme nějakou chvíli pobyli v Německu (v bavorské části), do žádné tamější školy jsme nešli. Proč? Bylo nám řečeno, že žáci mají v těchto dnech prázdniny, což byla první věc, která mě překvapila. Trochu mě zamrzelo, že se nepodívám do německých škol, ale bohužel.

Hned druhý den naší studijní cesty jsme zamířili do školy švýcarské. Byla ve městě St. Gallen, které jsme si později také měli šanci prohlédnout. Škola, která nám měla propůjčit své lavice, na mě už u vchodu velice zapůsobila. Nevypadala sice moc přepychově, ale přesto měla něco do sebe. Zaujala mě například hned dekorace před budovou školy, která připomínala jakoby na sebe naházená okna. Moc se mi to líbilo. Stejně tak jejich barevné obloukové lavičky.

Do školy bez mobilu, o přestávkách ven

Překvapilo mě, že při našem příchodu do školy stálo venku na pozemcích velké množství německy mluvících dětí. Myslela jsem si, že čekají na nás a značně jsem znervózněla při představě formálního uvítání. Jak jsem se mýlila! Děti nečekaly na nás. Asi se ptáte, proč byli všichni venku i přesto, že pršelo. Museli. Ne za trest. Oni zkrátka musí každou přestávku ven. To bylo první zjištění ohledně školních pravidel, které mě vážně překvapilo.

Po rozhovoru se studenty jsem se dozvěděla více. Věděli jste třeba, jak dlouho se každý den učí? Ráno začínají dříve, než my v Česku – už v 7.20 hodin. Končí asi ve 13.00, pak jdou domů na oběd, jelikož nemají školní jídelny. Následně jim ve 14.00 začíná škola znovu a domů jdou až v 17 hodin. Každý den. Šílené, že? Jim to tak ale nepřipadá. Jsou zvyklí. Dále jsem zjistila, že v žádném případě nesmí být ve škole na mobilu, ať už je hodina nebo přestávka. Nikdy! Zdůraznil mi to jeden chlapec, se kterým jsem si měla po dobu hodiny povídat. A pokud se stane, že ho mají zapnutý, nebo jim někdo náhodou zavolá, jsou nuceni svůj telefon odevzdat učiteli, který jim ho nevrátí na konci hodiny nebo dne, jak jsme zvyklí u nás, nýbrž jim ho dá až za tři dny.

Pět týdnů – nejdelší volno ve Švýcarsku

Prázdniny mají švýcarské děti také jinak, než my. Když jsem řekla, že naše nejdelší prázdniny trvají dva měsíce, vykulil na mě oči a čelist mu spadla skoro až ke kolenům, načež mi řekl, že u nich jsou nejdelší na pět týdnů. Udivilo mě to, ale pak ještě dodal, že mají zase delší ty ostatní prázdniny. Potom už jsem se tolik nepodivovala.

Moc se mi líbily jejich houpavé židle, které nás nutily sedět rovně, protože jinak bychom z nich spadli. Také mají velice prostorné chodby, ve kterých se tu a tam nachází relaxační koutek – takové místo, kde si mohou na chvíli oddechnout a třeba zapomenout na to, že jsou právě ve škole.

Školáci v Rakousku jsou z různých zemí

V dalších školách, především těch rakouských, jste si připadali jako na táboře nebo srazu, kam jezdí lidé ze všech zemí světa. Ve třídě s patnácti dětmi byly rakouské jen dvě. Zvláštní, že? Ale mě to uchvátilo, protože bylo vidět, že je jim jedno, kdo je odkud a jsou kamarádi. V jedné škole bylo například 22 uprchlíků ze zemí jako například Afghánistán či Sýrie, prostě ze států, ve kterých děti a lidé obecně nemají nejlepší podmínky pro život.

Na jiné škole se mi zase líbilo jejich zapálení pro sport. Mají prý sedm hodin tělocviku týdně a věřte mi, že to bylo vidět. Na druhou stranu se třeba angličtinu učí pouhé tři roky.

Celý zájezd byl super. Žáci i učitelé byli všichni moc milí a bylo vidět, že měli radost z toho, že jsme přijeli, a že se s námi mohli seznámit.

Karolína Ulrichová