Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi.

Umělec, který měl ve svém zjevu a potažmo i herectví vepsáno cosi ušlechtilého, kazatelského a karatelského, se objevil jen v několika pohádkových klenotech, zato těch nejzářivějších. Všechny dodnes patří k tomu nejlepšímu a nejlákavějšímu, co televize v čase svátečním, teď tedy adventním, nabízejí.

V pohádce Obušku, z pytle ven! (1954), kterou podle lidové vyprávěnky Karla Jaromíra Erbena natočil režisér Jaromír Pleskot, ztvárnil František Smolík zázračného stařečka. Chtěl pomoci chudému muzikantovi, a tak mu věnoval kouzelný ubrousek, který se sám prostíral, kouzelného oslíka, z něhož se při otřásání sypaly dukáty, a kouzelný obušek – ten, co na závěr ztrestal závistivého hostinského za jeho podlosti a krádeže.

Antonie Nedošínská.
Antonie Nedošinská: představitelku chápajících matek rodiče od divadla zrazovali

Postavu poustevníka Školastyka vytvořil v pohádce Hrátky s čertem (1956), která je dílem režiséra Josefa Macha. Ten ji natočil podle stejnojmenné divadelní hry Jana Drdy a za použití kreslených filmových dekorací Josefa Lady. Úlohu ustrašeného a taky mlsného krále Hostivíta, otce krásné princezny Lady, si pak zahrál v Princezně se zlatou hvězdou (1959), kterou stvořil režisér Martin Frič na motivy pohádek Boženy Němcové a Pavla Dobšinského. Odsud taky známe Hostivítovy hlášky: „Zase rajče, zase suchar, zase sůl… to bude zase mrzuté.“ Či: „Ďáble zlořečný (na adresu chůvy)… hleď, dcero má, on má dukáty a opičák (na adresu krále Kazisvěta) to věru není.“ Anebo: „Kuchaři, víš co? Já ti tentokráte udělím Řád šunky zlaté.“

František Smolík účinkoval i v několika méně frekventovaných pohádkách – například Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1963) režiséra Jana Valáška st., Zlaté kapradí (1963) režiséra Jiřího Weisse nebo v orientálně laděném příběhu Legenda o lásce (1956), který natočil režisér Václav Krška v koprodukci s Bulharskem.

V kočovném divadle proti vůli svého otce

Mnoha oceněními ověnčený umělec, který se řídil mravním kodexem nejen na plátně a na jevišti, ale i v soukromém životě, se narodil v Praze v rodině obchodníka. Vyučil se elektrotechnikem, v sedmnácti letech začal hrát proti vůli svého otce s kočovným divadlem. Postupně působil v několika hereckých společnostech. Jeho následné angažmá ve Švandově divadle v Praze přerušila první světová válka, do níž byl povolán jako sanitář. Po ní vystřídal řadu scén, až nakonec v roce 1934 zakotvil v pražském Národním divadle, kde hrál do roku 1961. Oslnil zde například jako doktor Galén v Čapkově Bílé nemoci.

Ve filmu se začal objevovat už za jeho němé éry, zásadní pro něj ale bylo účinkování ve zvukovém filmu. Ve třicátých letech a za druhé světové války si zahrál hlavní nebo jedny z hlavních rolí například ve snímcích Karel Havlíček Borovský, Před maturitou, U snědeného krámu, Záhada modrého pokoje, Zborov, Cech panen kutnohorských, Škola základ života, Městečko na dlani nebo Počestné paní pardubické. Do období po druhé světové válce spadají snímky Nezbedný bakalář, Předtucha či Krakatit.

Upoutávka na magazín Víkend
Václav Lohniský: Víc než Chocholoušek. Byl géniem vedlejších rolí

Diváci si jej dobře pamatují i z filmu režiséra Jiřího Krejčíka Vyšší princip (1960), jenž je příběhem středoškolského profesora, který v době heydrichiády odmítne souhlasit s popravou nevinných studentů. Zazní v něm i dnes již legendární věta: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“

Smolíkova manželka Milada, se kterou se oženil v roce 1920, byla také herečka. Působila v činohře vinohradského divadla a v Národním divadle. Zemřela necelých deset měsíců po smrti svého manžela.