Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

Hugo Haas se narodil v rodině brněnského židovského obchodníka s obuví. Stejně jako jeho o dva roky starší bratr Pavel, budoucí hudební skladatel, studoval zpěv na konzervatoři (skladatel Leoš Janáček mu ale údajně doporučil, aby nezpíval a dal se na herectví). Po absolvování školy v roce 1920 získal angažmá v Národním divadle v Brně, odkud po dvou letech odešel do Národního divadla v Ostravě a následně do Olomouce.

Už v roce 1924 začal hloubit svou „pražskou“ stopu – nejdřív působil v Divadle Komedie, poté v Divadle na Vinohradech a nakonec se na pozvání Karla Huga Hilara přesunul do Národního divadla, kde až do roku 1939 vytvořil mnohé role (mezi ty neslavnější patřil doktor Galén v Čapkově Bílé nemoci, jehož si později zahrál ve vlastní režii i ve filmu z roku 1937).

Ve filmu se začal uplatňovat už v němé éře – jeho první velkou rolí byl notář Voborský v Jedenáctém přikázání z roku 1925 (stejnou postavu později ztvárnil i ve zvukovém zpracování příběhu, který podle scénáře Otakara Vávry natočil v roce 1935 Martin Frič). Nástup zvukového filmu byl ostatně pro Huga Haase „darem z nebes“, záhy po jeho nástupu se totiž stal miláčkem publika.

Svůj první úspěch zaznamenal díky úloze židovského obchodníka Načeradce v komedii Muži v offsidu (1931). Ovace u diváků sklízely i jeho autorské komedie Život je pes (1933), Mazlíček (1934), Ať žije nebožtík (1935), Švadlenka (1936) a Mravnost nade vše (1937), které režíroval Martin Frič. Coby režisér (či spolurežisér) stvořil filmy Velbloud uchem jehly (s Otakarem Vávrou), Kvočna nebo Děvčata, nedejte se! Jeho posledním českým filmem byla komedie Miroslava Cikána Andula vyhrála (1938), natočená podle povídky Olgy Scheinpflugové.

Výpověď z Národního divadla

V roce 1939 dostal Haas z rasových důvodů výpověď z Národního divadla. Krátce poté uprchl se svou manželkou Marií Bibikovovou zvanou Bibi přes Francii, Španělsko a Portugalsko do USA, kde se v Hollywoodu prosadil jako herec a scenárista (pronajal si ateliéry, v nichž stvořil své slavné film Charles Chaplin). V Americe mimo jiné natočil – a zároveň si v nich zahrál – snímky jako Hlídač č. 47 (1951) podle knižní předlohy Josefa Kopty, Dívka na mostě (1951) či Jednou nohou v pekle (1956).

Od roku 1961 žil se svou manželkou ve Vídni. O dva roky později zavítal do Československa. Na Hlavním nádraží v Praze se přivítal s bývalými hereckými kolegy Olgou Scheinpflugovou, Josefem Vošalíkem, režisérem Antonínem Kandertem, Zdeňkem Štěpánkem, Ladislavem Peškem a Ljubou Hermanovou. Během svého týdenního pobytu se zúčastnil mnoha akcí, setkal se i s posluchači divadelní fakulty či pracovníky televize.

„Jsem opravdu dojat. Je to tady krásné, milé, lidé jsou nesmírně rozkošní,“ uvedl tehdy Haas, dojatý z vřelého uvítání. „Původně jsem se návratu bál, hlavně vzpomínek, běsů a stínů minulosti, ale musím říct, že jsem nečekal tolik přátelství, srdečnosti a lásky. Těším se, až zase příště přijedu,“ doplnil herec a dokonce byl nakloněn opětovnému účinkování v českém filmu. K tomu už ale nedošlo, Hugo Haas zemřel několik dnů před koncem roku 1968 v sedmašedesáti letech.

Hugo Haas

* Narodil se 19. února 1901 v Brně, zemřel 1. prosince 1968 ve Vídni.

* Do roku 1938 si zahrál asi ve třiceti filmech.

* Nejčastější filmovou partnerkou mu byla Adina Mandlová, která byla také jeho milenkou. Traduje se, že holdoval i alkoholu, drogám, zejména kokainu, za nějž utrácel horentní sumy.

* Haasovi měli syna Ivana, jehož se po jejich emigraci ujal bratr Pavel s manželkou. Ten taktéž plánoval odchod z vlasti, nepodařilo se mu však získat potřebná víza (zemřel 17. října 1944 v Osvětimi ve věku 45 let).

* V koncentračním táboře zahynul i otec Lipmann (Zikmund).

* Urna Huga Haase je uložena v rodinném hrobě na Židovském hřbitově v Brně.