Sešli jsme se v restauraci Pivo Karlín (rozhovor vznikl ještě před plošnou karanténou kvůli koronaviru - pozn. red.). Jak často spolu zajdete na pivo?
Václav:
Piješ? … Pivo?

Saša: Já pivo vůbec nepiju… už. Ale otázku lze zobecnit, jak často spolu někam zajdeme. Zdánlivě bychom to měli mít jednodušší, protože bydlíme na stejné adrese. Akorát ta naše práce je tak časově nesourodá, že já s tím v poslední době moc spokojený nejsem. Co ty, Václave?

V: Je pravda, že jsem si nedávno říkal, že ty společné…

S: Mohli bychom to pojmout jako takový melancholický vzkaz našim manželkám, tenhle rozhovor, jak to bývalo hezké, když jsme si jezdili na takové ty pánské výlety. Společný čas teď trávíme jiným způsobem, protože máme podobně staré děti. Máme oblíbenou cyklostezku…

V: A různá pískoviště.

S: Naše děti už ve dvou letech umí říct slovo kelt, protože U Kelta je jméno jedné hospody u Vltavy s dětským koutkem, kam se spolu vydáváme. Díky tomu máme dost rozvinutý kolový park.

Jako malí kluci jste často bývali pacienty zbraslavské pohotovosti. Čím byla způsobena vaše vyšší úrazovost?
V:
Normálně jsme chodili ven a nebáli jsme se. Teď, když to vidím z té druhé strany, z pozice rodiče, tak si říkám, že je zázrak, že jsem to dětství přežil, že jsme ho oba přežili. Dost často jsem některé úrazy zatajil, než abych riskoval, že mi rodiče řeknou: „Ne, na kolo už nesmíš!“

S: Ne, že bychom byli bez dohledu. Naopak. Maminka byla velmi starostlivá až úzkostlivá, bála se o nás. O to víc jsme využili každou chvíli k tomu, abychom nějak posouvali ty hranice. Byli jsme lezci. Věčně jsme měli rozbité hlavy. Venku jsme realizovali různé experimenty, ve kterých hrála roli třeba střecha a strom. Byli jsme ale dost vynalézaví na to, abychom se dokázali rozsekat i v obýváku. Lezli jsme třeba po nábytku.

Mám dva syny, kteří jsou věkově od sebe stejně jako vy. Nedají bez sebe ani ránu, ale také jsou schopní porvat se jako koně. Měli jste to také tak?

S: Asi jo.

V: Určitě.

S: Ale ty společné boje probíhaly i v rámci toho vesnického klanu protože ačkoliv jsme vyrostli na Zbraslavi, byl to konec Prahy otevřený do lesů a strání. Takže naše soudržnost byla daná už jenom tím, že spojení je síla. Bylo to automatické ve chvíli, kdy se šlo ven. U těch vašich kluků to bude možná také tak, že když je vůči čemu, je super se semknout. Ve chvíli, kdy jsme byli spolu zavření doma nebo nemocní, přišla klasická ponorka a začaly bitvy.

V: Já myslím, že nějaká soutěživost, kdy jsme šli proti sobě, přišla v partě, když jsme při těch klukovských hrách byli rozděleni na týmy. Ale jinak, co já si pamatuju, tak ty ses mě vždycky zastal, když šlo do tuhýho.

S: Jsem rád, že si to pamatuješ.

V: Ono to vlastně trvá doteď.

Byli jste tedy dost ztřeštění. Kdy jste přestali zlobit, a došlo ke zmoudření?

S: Vy se ptáte s úplně konkrétním cílem, abyste věděl, jak to s dětma budete doma mít… Kdy už to skončí?

V: Třeba za rok?

Jak vnímáte jeden druhého dnes? Co na svém bratrovi oceňujete?

S: S přibývajícím věkem člověk čím dál tím víc oceňuje, že se náš vztah nikdy nepolepil tak, aby se na něj člověk nemohl spolehnout. Myslím, že to nechce nic moc. Akorát je potřeba ten vztah v životě udržet, občas být tolerantní. Oba dva máme ty starší děti téměř dospělé. Když moje holky měly nějaké rozbroje, tak jsem byl rád, že jsem jim mohl sebe a bráchu dávat za příklad. Ne ve smyslu, podívejte se, jak jsme dokonalí, ale jako nějaký ověřitelný bonus, že když se neshody zvládnou, vznikne pouto, přes které se nikdo nedostane. A to je super.

V: Já na bráchovi oceňuju, že nikoho nesoudí, a ještě bych řekl, že je takový držák. Nevzpomínám si, že bych ho někdy viděl unaveného. Myslím, že to, co dělá, dělá proto, že to má rád. A taky je dobrý otec.

S: Důležitý je spoleh. Až v průběhu let jsem zjistil, jaká je to hodnota. To, že vztahy v rodině by měly být dobré, je dané. Člověk si zvykne a bere to jako samozřejmost. Až tím ověřením ale zjistíte, co vlastně máte. Koneckonců modelová situace, jak to mezi sourozenci někdy může dopadnout, je film Hostinec U kamenného stolu, ve kterém hraje náš děda. Bratři tam spolu komunikují tak, že si věci vzkazují přes někoho jiného. I to se může stát.

Jak už jste zmínili, bydlíte s vašimi rodinami spolu s maminkou a sestrou v rodném domě na Zbraslavi. Co je hlavní výhodou takového soužití, které už se dneska tolik nevidí? Mladí většinou prchají pryč od rodičů a sourozenců…

S: Jenomže to my máme za sebou. Je to nějakých osm let, co jsme se tam všichni takhle sešli. Ségra s maminkou tam harmonicky žijí pořád, a my jsme se po nějakých životních peripetiích vrátili zpátky. A hlavní výhoda je jednoduchá: „Hergot, kde mám šroubovák?“ Udělám deset kroků a půjčím si ho od bráchy. A hlavní nevýhoda je úplně stejná: „Kde je, kruci, ten šroubovák?“

V: Mimochodem, kde je ta vodováha?

S: Ta červená, nebo ta žlutá?

V: Obě.

To vypadá, že doma kutíte.

V: Zrovna nedávno jsem se bavil se ženou o tom, co povolujeme dětem a co nám povolovali rodiče. A já jsem jí říkal, že v tomhle ohledu jsme mohli dělat hodně věcí. Pokud to bylo plus minus bezpečné, mohli jsme si půjčit cokoliv, i za tu cenu, že jsme to zničili. A nedělal se z toho problém, pokud to nebylo záměrné, a nerozmlátili jsme to pro zábavu. V tomhle smyslu jsme měli dost volný prostor.

S: Měli jsme až waldorfské dětství. Zahrada, slepice, zelenina, ovoce a dílnu před námi táta nikdy nezamkl.

V: Zajímalo by mě, jestli věděl, že mu ulévám z kanystru benzin, že mu kradu patrony. Když si vezmu, že jsem rozebíral patrony do kulovnice, protože se střelným prachem se daly dělat skvělé věci… Tys mi vyprávěl historku, jak měl děda na verandě kamarády z Národního divadla a táta tam jako dítě zatloukal do nové podlahy hřebíky. A někdo z nich dědovi řekl: „Prosím tě, Sašo, zaprvé ten tvůj kluk dělá strašný rámus a zadruhé ti ničí podlahu. Tobě to nevadí?“ A děda mu prý na to řekl: „Učí se zatloukat hřebíky.“ A tohle nám otec také dopřál.

S: Nedá se to asi použít jako univerzální návod. Nechte nůž na stole a až se dítě řízne nebo podřízne, zjistí, že to nemělo dělat. To je kravina. Nicméně my jsme si k věcem nějak přirozeně vybudovali vztah se zodpovědností. Věděli jsme, na co co nemáme sahat. I když pokušení tam bylo. Jeden z nejděsivějších nástrojů byl poříz s dlouhým ostřím jako břitva. Před tím jsme měli respekt.

Vaše děti tedy můžou také zatloukat hřebíky do podlahy? Jste tolerantní otcové?

V: Já myslím, že jo. Musí být nějaké mantinely, ale prostor jim dáváme.

S: Jako herec střídám různé osudy lidí, zabývám se jejich trápeními, tím, co řeší, čím si komplikují život, a říkám si, že přístup k dětem by mohl být benevolentnější. Třeba moje žena má problém s hudebními hračkami. Dětem se dá tolerovat všechno, ale jak začne do něčeho bušit nebo hrát na trumpetku, je konec. A mě to strašně baví. Není na tom nic konfliktního, je to projev vitality, života dítěte. Chce dělat rambajs. Teď jsem zrovna koupil Marušce takovou tu klasickou trumpetku.

V: Tu plechovou? Tu co půjčila Janíkovi, já vím. Teď ji máme my. Už vím, jak hraje. Hodně nahlas.

S: Je to naprosto nekontrolovatelný zvuk. Jako když píchnete kozu do břicha bajonetem. Nejde na to hrát melodii, jenom vydat zvuk. Myslím, že tolerantní jsme oba dost. Jenom já mám copyright na holky a Václav na kluky.

Vychovávat kluky je asi náročnější než vychovávat holky.

V: Jak kdy. Já bych řekl, že jsou občas náročnější období. Oni jsou ještě docela rozumní. Tomu nejstaršímu je šestnáct a pořád mi přijde, že to jde.

Sašova dcera Antonie začala studovat herectví. Máte mezi potomky ještě nějakého adepta na pokračovatele herecké tradice rodiny Rašilovů?

V: Můj nejstarší syn Vincent teď chodí na gymnázium se zaměřením na biologii, takže tam nemám ten dojem. U Matěje s Jonášem, jejichž nejsem biologický otec, může být ledacos. Chodí do dramaťáku, chodí tam rádi, a myslím, že i to jejich nastavení, fantazie k herectví směřuje.

Kdy jste si poprvé řekli: Budu herec?

S: To je poměrně…

V: Čerstvá věc.

S: Myslím, že u obou to bylo podobné. Protože jsme vyrůstali v podstatě na maloměstě, s naším příjmením jsme od malička chodili na různé recitační soutěže. Ale asi ve dvanácti jsem začal chodit do dramaťáku s tím, že bych pak mohl dělat zkoušky na konzervatoř.

V: Já jsem v tomhle hrozně náladový. Když to řeknu v nadsázce, tak mně se povede představení a já si řeknu: „Jo, jsem herec!“ Pak se mi nezadaří a začnu pochybovat, jestli bych to měl dělat. Nevím, jestli jsem si někdy sám pro sebe řekl, že chci být herec.

S: Rodinná dispozice nás k tomu navedla, takže si myslím, že pochybnosti, které znám taky, jsou dané tím, že jsme se pro herectví rozhodli poměrně záhy. Nikdy tam nebylo výraznější zaváhání, ani v době dospívání, kdy ostatní daleko déle řeší definitivní profesi. Takže to, co říká Vašek, úplně chápu. Proto máme sklony k nějakému ventilu, třeba k manuální práci, která nás oba baví, protože je za ní hmatatelný výsledek. U herecké práce je efekt dost efemérní, pomíjivý, takže člověk se občas zeptá sám sebe: „Co to vlastně dělám? Neměl bych dělat něco pořádnýho?“

Vy jste, Sašo, už 18 let v angažmá v Národním divadle. Nikdy jste nezatoužil po změně?
S: Ono to docela rychle utíká. A navíc změny se dějí. Sice jsem osmnáct let v jednom divadle, ale každá sezona byla jiná, střídali se tam různí režiséři, vystřídal se komplet celý vůdčí tým, takže nemám pocit nějakého ustrnutí. Nebyla to stereotypní práce. Asi by se mi život daleko snadněji vedl a organizoval, kdybych byl na volné noze, ale na druhou stranu bych tím přišel o to, co herci přináší práce v divadelním souboru.

Na jevišti jste spolu stáli několikrát. Jak se vám spolu hraje?

S: Za mne to bylo vždycky super.

V: Tak my se dobře známe, viď? Ksichtíky děláme od dětství.

S: Tam je spíš problém vůbec se soustředit na práci, abychom jenom nekecali.

V: Nebo nezačali dělat nějaké hovadiny.

S: Udržet nějakou kázeň.

Oba docela dost hrajete v seriálech. Je to pro vás jen dobře placená práce?

S: Ono se nic nedá dělat jenom jako. To se snadno prokoukne. Navíc tenhle přístup je už docela dlouho demodé, což je dobře. Je čím dál větší konkurence, práce nijak extrémně nepřibývá, a ani u o generaci mladších herců nevidím, že by točením seriálů pohrdali nebo že by práci nějak odflákli. Když přeženu, je to takový americký přístup. Džob je džob, a když ho udělám super dobře, minimálně pro mne je to přínos. Ano, je to tenhle žánr, ale hlavně, že vím, kdo jsem a kde jsem. Vím, že nejsem ve Státní opeře a nedělám osmihodinového Wagnera, ale jsem v Malešicích v ateliéru a točím televizní seriál, který poběží dvakrát týdně. Kritika tohoto prostředí je ve výsledku trapná, protože lidé si z toho nic nedělají a hodnocení kritiků nikdo nebere vážně.

Václave, hrajete rád v seriálech?

V: V současné chvíli nikde nehraju, občas mám nějakou příležitost, ale vždycky jsem to bral jako součást mojí profese. Natočil jsem nějaké seriály a natáčení bylo vždycky bezvadné. Samozřejmě záleží na lidech.

Vy jste hrál asi nejčastěji policistu a Saša lékaře.

S: My jsme totiž strašně věrohodné a důvěryhodné typy. Shodli jsme se, že je to z tohohle důvodu. Nám jsou svěřovány role zachránců lidstva.

Na co se teď těšíte?

V: Já se těším na zkoušení s bráchou. Měli bychom hrát v Meet Factory.

S: Je to hra podle skandinávského bestselleru, který se jmenuje Můj boj. To bude v této sezoně. A v příští sezoně spolu budeme zkoušet taky.

V: Teď nám to společné hraní naskáče, viď?

S: Teď se nám to zdvojnásobí.

Otázky k závislostem

Jste na něčem závislí?
S: Pozitivní závislost je kolo, na které se už moc těším, a negativní je kafe a cigáro u stánku na cyklostezce.
V: Já jsem závislý na své ženě. A skoro po třiceti letech jsem přestal kouřit.

Drželi jste někdy nějakou formu alkoholového detoxu, jako suchý únor a podobně?
S: Já už tři roky nepiju.
V: Já jsem detox držel mockrát, ne v rámci nějaké oficiální výzvy, ale sám pro sebe, abych ulevil svému tělu.

Mělo by se zakázat kouření na ulici?
V: A kde by se pak kouřilo?
S: Takový zákaz sám o sobě bez nějakých úprav, je to strašný nesmysl.

Bratři Saša (narozený 26. července 1972) a Václav (narozený 14. února 1976) Rašilovovi vyrůstali v umělecké rodině. Jejich dědeček byl herec a otec kameraman. Poprvé stáli před kamerou spolu, když jim bylo sedm a čtyři roky v seriálu Doktor z vejminku.

Saša studoval na hudebně-dramatickém oddělení Pražské konzervatoře a v letech 1990–1994 na DAMU. Ještě za studií v roce 1988 si poprvé zahrál se souborem Činohry Národního divadla, jehož členem je od roku 2002. Aktuálně má ve Zlaté kapličce na repertoáru například inscenace Oběd u Wittgensteina, Faust nebo Koncové světlo.

Václav vystudoval konzervatoř a Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. Vidět ho můžete třeba v Divadle Bez zábradlí, Divadle Aqualung, v Divadelním spolku Jedl nebo v příbramském divadle. Oba bratři bydlí spolu se svými rodinami, maminkou a o čtrnáct let starší sestrou Naďou v jednom domě na Zbraslavi. Saša má celkem tři dcery a Václav čtyři syny.