„O betonovém monolitu jsem vůbec neuvažoval. Tyto prefabrikáty se mi nelíbí. Na našem dvorku by to ani nesedělo, protože tam máme vyvýšené záhony a falešnou studnu. Chtěl jsem něco, co by tam zapadlo a kov a dřevo jsou krásné,“ říká Martin Bucňák z jihomoravských Velkých Bílovic.
V ČLÁNKU SI PŘEČTETE:
* Nechtěl nikoho otravovat
* Řešením bylo lešení
* Vrátil se k roštům
* Zábradlí ještě zkrášlí
„Vypočítal jsem, jaká bude šířka nášlapů, kolik budu potřebovat na danou vzdálenost schodů i pod jakým úhlem musím uložit bočnice, což záleží na výšce schodů. Vyšly mi z toho tehdy dvě varianty, jak schodiště postavit,“ vzpomíná.
Nechtěl nikoho otravovat
„Od známého jsem sehnal železo, jsou to účka traverzy. Nechal jsem si je rovnou nařezat na míru, abych se tím při stavbě nezdržoval. Složil jsem je na jednu hromadu a začal řešit, jak to vlastně budu dělat,“ směje se Bucňák.
Podívejte se i na neuvěřitelné věci, které se dají udělat ze dřeva:
„Říkal jsem si, že mám hodně kamarádů a ti mi přece rádi pomohou. Musel bych ale za nimi vždycky zaběhnout a společně bychom jednu traverzu vyzvedli nahoru, a já bych ji svářečkou nabodoval. A poté bych je zavolal znovu a znovu a znovu. No, bylo mi hloupé pořád někoho dokola otravovat, tak jsem to vymyslel jinak,“ dodává.
Řešením bylo lešení
Martin Bucňák postavil klasické trubkové lešení na dvě patra, kdy první patro bylo zhruba metr a půl pod úrovní podlahy budoucího schodiště, aby mohl pohodlně svařovat. Na vrchní patro zavěsil elektrický vrátek. Na dvoře přivázal na dvou bodech traverzu a vyzdvihl ji nahoru. Vyskočil na první patro a svařoval. A tak postupoval, až měl základní konstrukci sestavenou.
close
info
Zdroj: se svolením Martina Bucňáka
zoom_in
Postavil klasické trubkové lešení na dvě patra, kdy první patro bylo zhruba metr a půl pod úrovní podlahy budoucího schodiště, aby mohl pohodlně svařovat. Na vrchní patro zavěsil elektrický vrátek
Hlavní schodišťové bočnice rovněž vyzdvihl, aby si je odměřil.
„Musel jsem je seříznout, ale na dvoře je vyspádovaný beton, a tak mi to na obou traverzách dávalo jiné úhly. Dorazil jsem je proto nahoře, kde je budu vařit a změřil jsem, jak je daleko od podesty, kde ji budu vařit a z toho jsem odečetl konkrétní úhel,“ popsal.
Když byla základní konstrukce hotová, začal přemýšlet, jak udělat vlastní schody. „Chtěl jsem to mít, jak se říká vymazlené, a proto jsem roštové schody nejprve zamítl. Sehnal jsem si železo a začal svařovat rámečky nášlapů. Potom jsem musel ještě vyřešit, čím je vyplnit,“ uvádí Martin Bucňák.
Vrátil se k roštům
Nejprve chtěl mít schody dřevěné, protože se dřevem pracuje rád. Problémem ale podle něho je, že o dřevěné schody se musí více pečovat.
„Tak jsem uvažoval o zámkové dlažbě, která imituje dřevo, ale je to nepraktické a hlavně nebezpečné. V zimě pak schody namrznou a člověk na nich může lehce uklouznout. Nakonec jsem se tedy vrátil k roštům. Mají na začátku nášlapu vyražené díry, které fungují jako protiskluz. Je to nejbezpečnější řešení a péče o ně je taky nejjednodušší,“ vysvětluje svoji volbu.
Nahrává se anketa ...
Martinův kamarád prodává dřevo, tak si od něj vzal obyčejné stavební desky, které opracoval a udělal z nich podlahu zádveří. „Chtěl jsem u rybníka postavit malou rybářskou chatku, a tak jsem mě nachystané trámy. Použil jsem je na konstrukci střechy zádveří,“ říká.
Zábradlí ještě zkrášlí
Celé schodiště, včetně podesty a zádveří, váží asi pět tun a i s posezením stálo zhruba 43 tisíc korun. „Nášlapy mě vyšly na 13 500 korun, železo zhruba na dvanáct tisíc a trámy pět tisíc. Za palubky jsem zaplatil osm tisíc, na tři tisíce vyšla plechová krytina a dva tisíce jsem utratil za okapy. Celkově mě tak schodiště s posezením vyšlo zhruba na čtyřicet tři tisíc,“ vyčíslil Bucňák.
close
info
Zdroj: se svolením Martina Bucňáka
zoom_in
Na dřevě Martin Bucňák nešetřil.
„Chtěl jsem zábradlí ozdobit nějakými kovářskými prvky odkazujícími na jihomoravskou kulturu, ale mám tolik práce, že jsem se k tomu ještě nedostal. Určitě na to ještě přijde čas a pustím se do toho,“ plánuje Martin Bucňák.
