Pavel Jančář: Vždy jsme si přáli, aby naše škola byla centrem dění

Jak se dá z matematiky udělat oblíbený předmět?
Stejně, jako může děti bavit tělocvik, tak zajímavá pro ně může být i matematika. Ráno přemýšlím nad tím, co je aktuální. A pak to aplikuji do hodiny. I logická posloupnost je matematická záležitost. Chci tento předmět spojovat se životem, aby děti věděly, že s čímkoliv se v životě setkají, vždy tam ta matematika je.

Vytrácí se u dětí schopnost logického myšlení?
Je to horší než dřív. Ale vždy byly děti, které logické myšlení neměly. Ty milé nacukrované holčičky, které sto příkladů spočítají správně, ale jakmile přijde slovní úloha, nevědí si s ní rady. Je to spojené s tím, že děti málo čtou. Nejsou schopny ani dočíst zadání a vzdají to. Chce to hodně trpělivosti.

Petr Vydra: Jak jsem učil

A chování? I to se zhoršuje?
Budu tvrdý vůči rodičům. Veškeré špatné věci vychází z rodiny. Obrovskou výhodou je, že u nás máme školní psycholožku. Ta okamžitě zasáhne, poradí. A to není zdaleka jen práce s dětmi, ale i práce s kantory. Psycholožka poradí, jak s dítětem pracovat, jak na něj působit. Pokud je problém hodně vážný, máme díky ní i kontakt na prověřené odborníky. Psychických problémů je čím dál více. Možná se to dříve považovalo prostě za zlobení, teď s podporou psychologa dokážeme věci rozklíčovat.

Ovlivnilo to zařazení dětí, které dříve chodily do škol zvláštních, do běžné školy?
Ano. Ale my můžeme vzdělávat pouze ty děti, na které víme, že stačíme. Že jim s naším dobrým týmem dokážeme pomoci. Pokud mám ve třídě 22 dětí a z toho 4 děti potřebují asistentku, tak už další takové dítě přijmout nemohu. Jakmile je ve třídě jedno agresivní dítě, zahýbe to celým kolektivem. Proto se vždy snažíme domluvit s rodiči, zda a jak konkrétně dokážeme právě jejich dítěti pomoct.

Jak pomáhá družina? Máte otevřeno až do 16.30. Není to až příliš dlouho?
Je to dlouho, ale některé rodiny prodlouženou dobu družiny potřebují. Proto žáci mají na výběr z několika kroužků a snažíme se to propojit s běžným životem. Děti z pěveckého a tanečního kroužku nedávno vystupovaly v domově pro seniory v Hradišti. Dostali jsme pak od nich poděkování, protože to je pro tamní obyvatele vítané pohlazení po duši. Babičky se na to namalují, nachystají a jsou nadšené, že mají kontakt s dětmi. Pomáhá to mazat mezigenerační propast.

Čím obohacuje děti setkávání se seniory?
Do školy si zveme zdejší jarošovské pamětníky. Třeba pána, který vzpomínal na začátky zdejšího pivovaru. Vyrostl v něm. Možná by škola neměla oficiálně s jakýmkoliv pivovarem nic mít (smích), ale je to věc, která děti zaujme. Pán nám vykládal, jak zažil osvobození Hradiště, jak tudy projížděla rumunská a ruská armáda. To jsou přesně ty živé vzpomínky, které bychom chtěli do školy dostat. Nezabývat se jen suchou historií, ale těmi dějinami, na které si sáhli prarodiče. Děti to pak dokážou vnímat. Senioři si chtějí vykládat a děti je chtějí poslouchat. Komunikace je důležitá a děti si jí váží.

Jak by měla vypadat ideální škola?

Je to výhoda rodinné školy?
Určitě. Pro toho seniora to není zaměstnání, nepůjde to vyprávět pětkrát za sebou na velkou školu. Ale k nám přijde rád, protože to chce udělat pro svou rodinu. A do té počítá i místní školu.

Myslíte, že je malá škola bezpečnější než ty velké?
Je. Když do velké školy přijde fousatý výrostek, tak nikdo neví, zda je to vyspělý žák, nebo terorista, nebo chlap, co přinesl rohlíky do bufetu. My všechny osobně známe. A i když se pyšníme označením Otevřená škola (certifikát pro školy, které dobře komunikují s rodiči dětí, pozn. redakce), tak jsme škola velmi dobře zavřená. A děti hlídáme. Bavíme se s nimi o nebezpečích, snažíme se je připravit na to, že na světě nejsou jen hodní lidé.

A co výlety? Vzít 100 dětí na školu v přírodě – není to až příliš velká zodpovědnost?
Nejbezpečnější a nejpohodlnější by bylo sedět jen ve škole. Zůstat 45 minut v lavici, nechodit na výlety, necvičit. Ale to by nebyl život. Škola v přírodě je pro nás tradicí. Teď pojedeme na Lopeník, kde nedávno viděli medvěda. Tak chceme odlévat stopy… což možná nezní pro rodiče jako uklidňující zpráva. Ale odborníci říkají, že medvěda zažene hluk. A to my s tolika rozjásanými dětmi nebudeme mít problém produkovat ve velkém…

Co je na škole v přírodě problém?
Děti nejsou zvyklé chodit. Před deseti lety jsme děti brali na devítikilometrovou trasu. Teď dojdeme do poloviny a ukážeme si z dálky: a tímto směrem je rozhledna…

Marie Riegrová-Palacká pomáhala hlavně dětem

V čem je dobré, že podnikáte výlety se všemi dětmi? Malí mají 6 a páťáci už 12 let…
Každý z našich páťáků je patronem konkrétního prvňáčka. Znamená to, že se o něj v průběhu roku stará. Funguje to, dokonce jsou prvňáci někdy ochotnější svěřit se staršímu kamarádovi a můžeme tak zachytit včas i vážný problém.

Jak to vnímají ti starší?
Mají pocit, že se o někoho starají. A ten je fantastický. Kdo by si nepřál mít někoho, o koho se může starat? Kupodivu nejpečlivější jsou kluci, kteří vypadají jako individualisti, které nikdo nezajímá. Možná si prostě pamatují, že o ně se také někdo v první třídě staral. A teď to chtějí vrátit.

Platí na děti křik?
Když děti zlobí, tak je křik zbytečný. Ale jsou i chvíle, kdy je to třeba. Zabere to v mezní, rizikové situaci. V běžné hodině je důležité vysledovat náladu žáků. Jsou dny, kdy vejdu do třídy s určitým plánem a děti jsou tak roztěkané, že to musím přehodnotit a odložit. Děti si velmi rády povídají. Děláme tak zvané horké křeslo, kdy se žáci můžou učitele ptát, na co chtějí.

Co je zajímá?
Běžné věci. Co jste musel udělat, abyste se stal ředitelem? Proč vás baví matematika? Jakou barvou máte rád? Děti jsou zvyklé sdílet věci na Facebooku, ale strašně rády si vykládají. Bohužel s nimi málokdo mluví… ten lidský kontakt dělá hrozně moc. Na velké škole kantor odučí a uteče pryč. Já můžu mít většinu času do ředitelny otevřené dveře a děti o přestávkách nakukují. Když si někdo potřebuje popovídat, může přijít.

Takže o vás děti vědí i osobní věci?
Nebráním se tomu. Snažím se do nich vcítit. Pro mě učitel na základce byl osobou,o které jsem nic nevěděl. A vadilo mi to. Myslel jsem si, že ani nechodí na záchod, že je nemůžou bolet zuby. Byli velcí a já jsem se jich bál.

Když nenávist k tělocviku skončila záměrným zraněním

Máte tu 1. až 5. třídu. Je to období, ve kterém děti ovlivníte na celý život?
Dáme jim základ. Čtení, psaní, počítání a hlavně zdravý selský rozum. Pokud to dobře předáme, pak jsou děti připraveny pro život. Nenechají se ošidit v obchodě, dokážou si spočítat výplatu. A to další už je jen nástavba, která na základech staví.

Chybí vám něco?
Přál bych si mít ve škole dílnu, kde by si děti zkoušely manuální práce. Co si sami vyrobí, toho si váží. Do projektu bychom rádi zapojili rodiče. Ti pomáhají rádi. Máme čtyři velké společné rodinné akce ročně. Chodí na ně rodiče, prarodiče, dokonce i rodinní známí. Děti jsou rády, když s nimi rodiče školní akce sdílejí. Vždy jsme si přáli, aby naše škola byla centrem dění.

Když řídíte státní školu, je třeba ji nějak prezentovat?
Ano. Je dobré, když rodiče vidí do běžného chodu školy, když vědí, jak se u nás jejich děti cítí. Proto máme profil na Facebooku a webové stránky.

Kolik žáků je ideální mít ve třídě?
To magické číslo je podle mých zkušeností 22. Učitel má možnost se dětem dostatečně věnovat. Navíc přibývá dětí s logopedickými vadami. Máme logopedickou asistentku a spolupracujeme se speciálním logopedem, to žákům hodně pomáhá. Když všichni dobře spolupracují, pak jsme do třetí třídy schopni běžné logopedické problémy vyřešit.

Imperialisticky kazit ruské jméno? Neexistuje!

Proč přibývá logopedických vad?
Kvůli nedostatečné komunikaci. Děti také málo čtou. Je třeba si uvědomit, že co rodiče do dětí od malička až do páté třídy „vloží“, to se jim pak bude celý život vracet.

Dokážou vás děti překvapit?
Na škole v přírodě se žáci po výletě šli převléknout a chystali se k večeři. Ale jeden kluk stále seděl v hale nevyzutý, v pláštěnce a s nudlí u nosu. Tak jsem mu podal kapesník a zeptal se: „Proč tady sedíš?“ Podíval se na mě a pravil: „Nemohl byste mně sundat ty gumáky?“ To prostě člověka odzbrojí. A tak jsem mu vyzul gumáky a za pár minut, když už se dostal do své pohody, přišel se mě tentýž bezradný chlapec zeptat: „Pane řediteli, vy jste pochopil, proč ta osmanská říše zařídila genocidu Arménů?“