„Vánoce jsou svátky klidu a míru, Marie, musíš na tři dny do sklepa.“ Tak pravil proslulý Rambousek své ženě v jednom z desítek Renčínových vtipů, které lidi sypali (a dodnes sypou) z rukávu. Originál Rambouskovic předvánoční rozpravy o rozměrech zhruba sedmdesát na devadesát centimetrů visel spoustu let nad barem v dnes už neexistující hradecké hospodě U Cechu, vlevo na konci ulice V kopečku. Hospodě ho věnoval Vladimír Renčín jednoduše proto, že sem takříkajíc suchou nohou, jenom po pár schodech, občas scházel na kávu nebo sklenici vína ze svého bytu a ateliéru zároveň. Byl tady ctěným hostem. Spousta stálých i náhodných hostů tajně doufala, že Mistra spatří. Tu a tam měli štěstí, ale nebylo to jednoduché. Vladimír Renčín byl většinou zahloubaný do sebe, žil svými myšlenkami a příběhy, a v danou chvíli, u toho baru, stál jen o tu kávu – ne o společnost. Někdo si to vykládal jako aroganci. Zkušenější věděli, že Vladimír Renčín je prostě samotář.

A jeho samotu mohl jen občas někdo narušit. A to i v dobách jeho výsostného blaha při chytání ryb. Jedním z nich byl i další vášnivý rybář a hudebník Miloš Dvořáček. „Párkrát jsem s ním na rybách byl, ale moc si k sobě lidi nepřipouštěl. Ale také jsem s ním vypil nějaké ty kalíšky dobrého vína,“ zavzpomínal na uznávaného karikaturistu života Miloš Dvořáček, který má stále před sebou vidinu Vladimírových očí.

„Člověk se občas divil, že takový zasmušilý pán může kreslit tak úžasné fóry. Ale Vladimír měl úžasný dar pozorovat dění okolo sebe. Očičkama furt kmital a v hlavě mu to stále šrotovalo,“ dodal hudebník, kterého smutná zpráva o skonu Vladimíra Renčína velmi zaskočila: „Vždycky s ním byla sranda a život z něj úplně tryskal.“

Odchod milovníka života a ryb zarmoutil i jeho dlouholetou kamarádku Evu Dlabáčkovou, jejíž manžel byl předlohou pro postavu dědy Dlabáčka. „S mým mužem byli velcí kamarádi. Pamatuji si, jak se ho jednou Míra zeptal: Prosím tě, můžu si vzít tvoje jméno pro postavu toho mýho dědka? A můj muž mu jen s úsměvem odvětil: Dělej si co chceš. Můžeš,“ zavzpomínala na vznik jedné z kultovních postav Eva Dlabáčková, kterou jsme zastihli zrovna ve chvíli, kdy nechávala dělat smuteční květinu pro Vladimíra Renčína za Unii výtvarných umělců. „S květinou bych se však radši vrátila na jeho chalupu do Štěnkova, kde jsme se s mužem brali a Vladimír nám nakreslil krásné svatební oznámení,“ dodala žena, která také ráda vzpomíná na večery ve vyhlášené hradecké hospodě Psí bouda.

A možná se i tam párkrát Vladimír Renčín setkal s dalším svým kamarádem Václavem Součkem. „Odešel dobrý kamarád a už mě nebaví stále psát nekrology, ale něco vám řeknu, odchod Vladimíra nebude nesmírná, ale vesmírná škoda,“ zaglosoval svému kamarádovi na rozloučenou Václav Souček.