Duo Skutr: 'S herci vytváříme naši společnou představu o Oněginovi'

Klicperovo divadlo chystá šestou premiéru sezony: v sobotu 7. března uvede Puškinova Evžena Oněgina v adaptaci a režii dua SKUTR. Tato dvojice, kterou tvoří režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, na hradecké scéně nepůsobí poprvé – v závěru roku 2013 tady uvedli svoji verzi Čajkovského Labutího jezera.

Čím si Evžen Oněgin zasloužil vaši pozornost?
Martin Kukučka: Na to se velmi těžko odpovídá, ale když si vzpomenu na úplný začátek, kdy přišel Lukáš s tím, že budeme dělat Evžena Oněgina, jako první se mi vybavil onen slavný dopis. A to je něco, co mě začalo ohromně zajímat, protože jde o určitý archetyp, ke kterému se všichni vracíme. Dopis je středobod, ke kterému se obrací celá spirála událostí a je zajímavé, jak něco tak křehkého, jako je pár slov na papíře, může zůstat v paměti lidí. Když si to člověk porovná s různými dopisy v jiných hrách, uvědomí si, že právě zde je archetyp dopisu všech dopisů, které vůbec existují. Navíc jde o něco, co se už dnes obecně moc neděje, dopisy už moc nepíšeme, a právě zde cítím pořád ještě ten papír, tu vůni, něco romantického, silného. Takže takhle silné téma dopisu bylo právě to, co mi ukázalo energii, proč do této věci jít.
Lukáš Trpišovský: Navíc pro nás bylo zajímavé, že jde o román ve verších, i když moc veršů v naší inscenaci nakonec nezazní, asi tak jako v našem Labutím jezeře moc z původního Čajkovského nebylo. Pro nás je nejpodstatnější, že to je látka, která je obrazivá, a protože úzce spolupracujeme s výtvarníky Simonou Rybákovou a Jakubem Kopeckým, snažíme se vždy hledat náměty, které mají vizuální, obrazivý potenciál, nemusí se vše říkat jen ve slovech. To bylo pro mě zajímavé. Jak přetavit poezii na jeviště.

Jak vznikal text vaší inscenace?
Lukáš Trpišovský: Na začátku jsme společně s herci dvakrát přečetli celý román. Na tomto základě potom během zkoušení vznikaly situace, ke kterým jsme dopisovali texty, cílem bylo, aby textu nebylo příliš, ale aby to, co se na jevišti říká, bylo důležité. Zbytek vyjadřujeme obrazem. Hodně rádi také improvizujeme s herci. A už od Labutího jezera víme, že je to v Klicperově divadle možné. Herci jsou tu na tento způsob práce připravení a zároveň je těší, že mohou do práce autorsky vstupovat, že vytváříme naši společnou představu o Evženu Oněginovi.

Do jakého prostředí a časového období jste vašeho Oněgina zasadili?
Lukáš Trpišovský: Prostředí jsme si se scénografem Jakubem Kopeckým pojmenovali jako  zimní zahradu venkovského ruského sídla, zabydleného a pak opuštěného, ve kterém před námi vyvstane celý příběh, který se  ve zdech tohoto domu odehrál, a zase před našima očima zmizí. Kostýmy Simony Rybákové vycházejí z Puškinovy doby, ale i dnes by mohly patřit do současné módy a křídových časopisů, protože tak tomu bylo i tehdy, Oněgin se zkrátka uměl oblékat.

Která z postav z Evžena Oněgina je vám nejbližší?
Lukáš Trpišovský: Myslím, že s Martinem stavíme inscenaci tak, že nám je v určitou chvíli něčím blízká každá z těchto postav. A byl bych rád, kdyby se nám to podařilo přenést i na diváky.
Martin Kukučka: Mám rád i postavy, o kterých je v Oněginovi jen zmínka, ale které my spolu s herci přivádíme na jeviště. Každý tam vnáší nějakou životní zkušenost, nejde jen hlavní role.

Proč by měli diváci na Evžena Oněgina rozhodně přijít?
Martin Kukučka: Protože tu máte fantastický herecký soubor. A to, co se snažíme přinést my s Lukášem, je krajina, do které se člověk může ponořit, jako by se ponořil do nějakého snu, kde si může zažít příběhy lidí a příběhy lásky, příběhy pocitu jak přežít, jak jít dál. A to vše v takové snové rovině. Je to něco, co si potřebujeme každodenně prožívat, máme dojem, že jsme si to kdysi v sobě prožili a je hezké přijít, zopakovat si to a vidět na jevišti, jak si to prožívá někdo jiný podobně a třeba se v té situaci zachoval trošičku jinak a já mohu posoudit, zda jsem se v té situaci, která byla tak moc podobná, zachoval líp, nebo možná hůř, anebo se pro příště zachovám jinak. Udělat si tohle setkání se situacemi, které jsou vlastně kolem nás pořád dokolečka, pořád se opakují a říkáme si, jak to, že jsem se znovu zamiloval a znovu je to špatně. Ať se lidé přijdou naučit, jak se zamilovat správně.
Lukáš Trpišovský: A také je důležité říct, že Taťána je poslední role, kterou zde v Hradci Králové nastudovala Pavlína Štorková před svým odchodem do pražského Národního divadla. Pro mě je to čest pracovat na poslední inscenaci, kterou vytváří v Klicperově divadle. Je zde tedy také velký důvod přijít právě na Pavlínku.