Lenka Dusilová zpívala v New Yorku, San Francisku, v pátek zahrála v Londýně. Přesto si viditelně užívá atmosféru menších českých klubů.

Přesně tak tomu bylo ve vrchlabském Music baru Bowl, kam dorazila sama jen se zvukařem. Naladila, zazpívala s naprostou koncentrací, děkovala publiku po každé písničce, pila při tom vodu. Pak se usadila na pohovce za závěsem a dopřála si pivo a zeleninový salát. „Tak co v Krkonoších?," vyzvídala.

Jak vnímáte přírodu a ekologii?
Uvědomuju si, že se chovám dost nešetrně a neekologicky. Tak, jak žiju, jakou mám spotřebu. Určitě plýtvám jídlem, energiemi a dalšími věcmi. Dost se nad tím zamýšlím a snažím se to měnit. Každý by měl začít sám u sebe. Já si sypu dost popel na hlavu.

Sledovala jste problematiku schvalování novely zákona o národních parcích, která nyní dost razantně eskalovala?
Ano a podpořila jsem je. Obrátili se na mě lidé, kteří bojují za zachování národních parků, a přijde mi to smysluplné. Bylo by skvělé, pokud by se dokázal zachránit v naší republice kousek takové krajiny. Natočila jsem video s prosbou na poslance, aby se rozhodli rozumně.

Prezident Zeman byl proti. Jeho asi za rok volit nebudete?
(rozesměje se) U mě to je celkem jasné. Jsem sama zvědavá, jak bude vypadat prezidentská volba. Člověk má občas pocit marnosti. Ale…jaké si to uděláme, takové to máme.

Vrací se vám ještě reakce z loňských Andělů, kde jste vystoupila v přímém přenosu s odvážným prohlášením o směřování naší země?
Cítila jsem dost intenzivní tlak ještě tak dva měsíce poté. Připravovala jsem se na to, že bude hodně silný negativní feedback (zpětná vazba), ale realita mě překvapila a otevřelo to i dost vnitřních otázek mé povahy, a tak. Rozhodně vím, že nejsem typ člověka, který by chtěl být angažovaný umělec. To určitě ne. Ale jako občan je dost důležité reagovat na věci, o kterých si myslíme, že nejsou v pořádku, protože tady existuje svoboda slova. A je dobré ji využít. Do té doby, než nám někdo zavře típec. Občas z toho mám strach, abychom o tu svobodu nepřišli a neměli možnost se vyjadřovat. Je dobré konat takové věci ve vší slušnosti. Spousta lidí, kteří se angažují nebo promlouvají, jde za hranice, které jsou nepříjemné, vulgární a podobně.

Obáváte se návratu před rok 1989?
Sametovou revoluci jsem prožila ve čtrnácti letech a byla jsem děvčátko, které si situaci velmi dobře uvědomovalo. Takže bych nechtěla, aby děti zažívaly tlak, jaký byl třeba na základce. Musíme si svobody vážit. Vracet zpátky bychom se neměli.

Litovala jste svého protizemanovského vystoupení?
Už bych se o tom moc nechtěla bavit. Stáhla jsem se, přestala jsem mluvit s novináři. V prohlášení na Andělech bylo řečeno vše. Nikdy jsem nic takového neudělala, stalo se to poprvé v životě. Nemám zkušenosti s negativním tlakem. Obávala jsem se, že v mém životě nezůstane kámen na kameni. Bála jsem se, hlavně o syna.

Bála jste se taky, co to udělá s vaší kariérou?
Na to seru. Být podlézavý a držet hubu jenom kvůli tomu, aby člověk neztratil fanoušky, na to kašlu!

Hrála jste v Americe, v New Yorku, San Francisku, v pátek v Londýně. Teď sedíme na pohovce v klubu ve Vrchlabí. Jak berete tyhle rozdíly?
Všude je to stejný. I v Americe hraju po klubech. Jen publikum reaguje trochu jinak. Jezdit po Americe pro mě znamenalo hrát pro pár lidí v totální díře. Tak dvacet procent koncertů mělo nějaký význam, protože jste se objevili někde, kde to mělo smysl. Jste outsider, podle toho hrajete na takových místech. Do dobrých klubů jsem se dostala až po dvou, třech letech. Vyžaduje dlouhodobou práci se tam více prosadit. Je důležité, aby vás někdo zastupoval. Bylo to hrozně náročné fyzicky, musíte toho hodně stihnout. Šňůra se postavila tak, že v pěti týdnech jsem měla 27 koncertů. Ale bylo to skvělé!

V San Francisku jste natočila sólovou desku Mezi světy, která v roce 2006 získala cenu Akademie populární hudby Anděl v kategorii nejlepší rocková deska. Byl to splněný sen?
To byla taková pohádka. San Francisco mám ráda, chtěla jsem tam v jednu chvíli žít. Ale už je to pryč. Žiju úplně jiný život.

Jak dlouho jste do Ameriky jezdila?
Jezdila jsem tam od roku 2004 do roku 2008, každý rok minimálně dvakrát. Poprvé jsem tam vyrazila s Martinem Ledvinou, někdejším kytaristou Druhé trávy a dnešním renomovaným producentem, oba jen s kytarou. Nakonec už jsem objížděla státy s americkou kapelou a bylo to fajn.

K jaké metě vzhlížíte teď?
Mám hlavně tříletého syna a musím si ho hodně užít. Sen mám, ale nedá se o něm mluvit do novin. S Baromantikou jsme se rozhodli natočit třetí desku, takže začínáme pracovat na novém materiálu. Vedle sólových koncertů chci pracovat na svém experimentálnějším hudebním světě, který bych chtěla zaznamenat. Baví mě přesahovat písničkový svět, ale nemůžu to zas tak tlačit do lidí, kteří přijdou na Lenku Dusilovou a její písničky. Jsem muzikant, hudbou se živím. Nejsem ale jukebox, potřebuju nové impulzy a pracovat na nové hudbě.