Cenu Genia smíchu, která je oceněním za mimořádný přínos v herectví, režii či jiné oblasti divadelnictví komediálního žánru v posledních letech, si z patnáctého ročníku Grand Festivalu smíchu odvezl umělecký šéf královéhradeckého Klicperova divadla David Drábek za výjimečné autorské inscenace Velká mořská víla a Jedlíci čokolády s přihlédnutím k zpracování Figarovy svatby, Romea a Julie a Richarda III.

„Mám z tohoto ocenění takový hnědouhelný pocit, když člověk ví, že ho před ním získali Jiří Suchý, Lubomír Lipský a režisér Jan Borna. Navíc jsem tuto cenu dostal v Pardubicích. To je jako kdyby Frodo Pytlík dostal diplom v Mordoru," vypůjčil si David Drábek příměr z Pána prstenů při pondělním závěrečném Galavečeru smíchu ve Východočeském divadle.

Jaký je to pocit být Geniem smíchu? A navíc, když toto ocenění získáváte jako umělecký šéf královéhradeckého Klicperova divadla ve Východočeském divadle v Pardubicích?
Pikantní a prazvláštní. Možná i s ohledem na to, že Pardubice dostaly na frak od Hradce i při posledním hokejovém derby (usmívá se). Ale pozor! V hokeji fandím Pardubicím, což však v hradeckém divadle zas až tak často neříkám. Možná i proto, že mám v souboru spoustu Sparťanů (smích). Je to zkrátka moc pěkný pocit – už proto, že rivalita mezi Pardubicemi a Hradcem trvala dlouho a byla směšná. Myslím, že ji pěstujeme tak trochu jako ranní jogging. Moc si tohoto ocenění vážím, i když mě trochu šokovalo. Přece jen věkový průměr předchozích laureátů Ceny Genia smíchů je kolem sedmdesáti let. Ale všechno to jsou velcí mistři svého oboru, a to jak Jiří Suchý, tak Lubomír Lipský či režisér Jan Borna. Po všech stránkách mi to lichotí a po loňském roce, které byl pro mě extrémně těžký, ba možná vůbec nejtěžší 
v mém dosavadním životě, mě to opravdu potěšilo.

Vaše inscenace jsou mnohdy hodně kontroverzní, provokativní. Co byste vzkázal všem vašim kritikům, kterým vaše poetika není blízká?
Ať na tato představení nechodí, což ostatně většinou dělají, a nechají je být. Je příjemné, že si na ně do Klicperova divadla nachází cestu tolik lidí, jsou strašně rychle vyprodaná a na lístky se mnohdy stojí i fronty, přestože dnešní doba nabízí tolik šidítek a radůstek. Možná, že živé umění je dnes tak nezastupitelné a listování televizním programem   únavné, že se lidé chtějí setkat s něčím živým, co dokáže předat něco, co posledně vypadalo jinak a příště bude vypadat zase jinak.  V tom je podle mého názoru ta magie divadla, ta genialita okamžiku, to velkolepé jiskření. A že má někdo raději jiná divadla, je v pořádku. V našem případě je výhodou blízkost dvou východočeských měst Pardubic a Hradce. Je normální, že spousta Hradečáků jezdí do Východočeského divadla a mnoho Pardubáků zase k nám do Klicperova divadla. A myslím, že vztahy mezi našimi divadly jsou v tuto chvíli tak pěkné, že to můžeme jen zaklepat, aby to vydrželo.

Dá se říct, která z vašich her, díky nimž jste se stal Geniem smíchu, pro vás byla nejtěžší?
Těžko. Jako režisér, úpravce a snad věrný adaptátor si hodně vážím a mám radost z Richarda III. a Romea a Julie. V prvním případě hlavně díky představitelce Richarda III., herečce Pavlíně Štorkové, u Romea a Julie jsem rád, že náš nápad není jen zajímavou etiketou. Těší mě, jak silně reaguje na náš příběh o sváru mezi etnickými bělochy a Romy mladé publikum. Přestože jde o nekorektní humor na obě strany, reaguje inteligentně. Přiznám se, že jsem se trochu bál, jak se zachová 
v případě Romů. Dovedu si představit, jak se vede dialog o romské problematice u některých lidí doma. Často může být xenofobní, tupý, blbý nebo naopak ustrašený, ale tady je to všechno na férovku. Tyto dva tituly pro mě byly režisérskými maturitami, ale moje srdce bije v Jedlících čokolády a ve Velké mořské víle, kde je skutečně hodně autobiografických prvků, stejně jako třeba v případě Akvabel.

Co vás teď nejvíc zaměstnává?
Světová premiéra Podivuhodných cest Julese Verna, která se uskuteční 19. února pod hlavičkou souboru Laterny magiky na Nové scéně pražského Národního divadla. Pak budu zkoušet Český les v Klicperově divadle. Po pěti letech měla derniéru Noc oživlých mrtvol, ale smutek z loučení s touto inscenací byl menší, když jsme věděli, že budeme zkoušet další šílený, hodně ostrý a nesmlouvavý  kabaret.  Jak mi někdo vytýká, že mám v představení nějaké zvíře, tak v Českém lese budou jenom zvířata. Půjde o příběh českého lesa, který hodlá obsadit ruský medvěd. Bude to opravdu bestiální. Když se v Paříži stal teroristický útok na sídlo satirického týdeníku Charlie Hebdo, tak jsem se v první chvíli lekl. Najednou mě napadla všechna místa v mých inscenacích, která by mohla stát za to, aby nějaký idiot vběhl do divadla a někomu ublížil. Ten strach trval tak pět minut. Pak jsem škrtl ze seznamu zvířátek bobra a nahradil ho klokanem – muslimským uprchlíkem ze zoo. Možná i to je jeden důvodů, proč k nám lidé chodí do divadla, že se hry snažíme neustále aktualizovat. Poslední dobou zkoušíme tak, že si napíšu jen základní osnovu a další nápady vznikají, až když vidím herce v akci. Je to sice extrémně náročný způsob práce, ale když má člověk takový materiál, jako já mám  
v Klicperově divadle, tak si to může dovolit.

Dejdar při předávání cen také improvizoval

Pardubice /ROZHOVOR/ - Slavnostní Galavečer smíchu, kde se předávaly ceny pro nejlepší herečky, herce i inscenace patnáctého ročníku Grand Festivalu smíchu moderoval rodák z Pardubického kraje, herec Martin Dejdar.

Martin Dejdar
Martin Dejdar se narodil 11. března 1965. Je to český herec, televizní moderátor a filmový producent.
V roce 1987 ukončil studium na pražské DAMU a nastoupil ke svému prvnímu divadelnímu angažmá do pražského klubového divadla Studio Ypsilon.
V roce 1993 získal svou první hlavní roli ve filmovém muzikálu Šakalí léta. Následovaly filmy Amerika a Učitel tance, za druhý jmenovaný obdržel v roce 1995 cenu Český lev za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.
V roce 1999 měl premiéru film Panství, který Martin Dejdar koprodukoval a hrál v něm hlavní roli, jako producent se následně podílel také na filmu Eliška má ráda divočinu.
Kromě filmů byl obsazen do hlavních rolí televizních seriálů Zdivočelá země, Konec velkých prázdnin nebo Poslední sezona.
Pro televizi dabuje Barta Simpsona v kresleném seriálu Simpsonovi.
Od září 2008 jej diváci mohou pravidelně vídat v původním českém sitcomu Comeback, kde hraje Františka Ozzáka Pacovského.
(zdroj: wikipedia.org)

„Mládí i dětství jsem prožil v Chrasti u Chrudimi, ale přesto jsem ve Východočeském divadle nikdy nehrál jako člen domácího souboru, ale vždy jen jako host," prozradil divákům galavečera Martin Dejdar, kterému s moderováním slavnostní akce pomáhaly domácí herečky Dagmar Novotná a Petra Janečková.

Jak se vám moderoval Galavečer smíchu?
Bylo to příjemné. Na to, že to bylo vlastně dost narychlo. Měli jsme předtím dvě zkoušky, ale samozřejmě na ně nepřišli všichni, takže jsme nakonec i trochu improvizovali.

Stalo se tedy i něco, co vás na galavečeru zaskočilo?
Ano. Byli to někteří ocenění i ti, kdo jim cenu předávali. A to právě proto, že to nebylo připravené. Vznikly pak dost komické situace. Například jeden z předávajících byl o dvě hlavy vyšší, než já a díky tomu se nám povedla docela vtipná scénka.

Pocházíte z Chrasti u Chrudimi, máte tam rodiče. Přijeli se na vás podívat na galavečer do pardubického divadla?
Ano, přijeli. Když můžou, vždycky jezdí na moje představení. Bohužel s nimi dnes nemůžu jet domů, protože se vracím do Prahy, kde natáčím další dva díly televizní soutěže Máme rádi Česko.

Jaký humor máte rád?
Mám rád humor, u kterého se směji. A je úplně jedno, jestli je to Vlasta Burian, Woody Allen nebo trilogie Slunce, seno…

Konvenční, ale i objevné komedie
Pardubice - Jaký byl patnáctý ročník Grand Festivalu smíchu ve Východočeském divadle? Podle předsedy odborné poroty celorepublikové přehlídky nejlepších divadelních komedií Jana Koláře velmi rozmanitý. „Dramaturgie festivalu byla rozkročená do mnoha stran. Bohužel letos absentovali čeští autoři. Jenže ono není moc kde brát," posteskl si Jan Kolář. „Na letošním ročníku Grand Festivalu smíchu jsme viděli inscenace konvenční i objevující nové světy. Byli jsme svědky minimálně čtyř mimořádných hereckých výkonů. Zažili jsme tu hodně smíchu, ale i trochu smutku a hořkosti, protože bez nich se neobejde žádná dobrá komedie," podotkl Jan Kolář na závěrečném Galavečeru smíchu, který okořenila vystoupení herců Východočeského divadla Pardubice, Městského divadla Brno, brněnského Buranteatru a Činoheráku z Ústí nad Labem.