'Čekám, kdy se o mně v médiích přestane říkat, že jsem mladá,' říká Hana Mikulášková

Spolupráce s pardubickým divadlem vznikla tak, že mě oslovil dramaturg Tomáš Syrovátka. A já souhlasila.

O pardubickém divadle jsem leccos slyšela, byť jsem se tady nikdy nebyla na nic podívat. Nemusela bych brát všechny pohostinské nabídky režie, ale já chtěla vyzkoušet i jiné divadlo. Vítám, když spolupráce vypadá slibně a objeví se pro mě zajímavý žánr nebo titul. Navíc hrála roli i možnost poznat divadlo zevnitř. Také jsem chtěla víc poznat Pardubice. Mám tady i příbuzné. Jezdila jsem sem jako dítě, ale ty vzpomínky jsou zasunuté a je to už dávno. Pocházel odtud i můj spolužák na režii, od něho jsem měla nejvíc zpráv o dění v pardubickém divadle.

Z Pardubic jsem toho bohužel zatím moc neviděla. Znám trasu z divadla na nádraží. Nic víc jsem nestihla, protože když už tady jsem, tak se snažím večer chodit na představení. Z divadla mám dojmy veskrze pozitivní, protože je tu velmi příjemné pracovní prostředí a vše výborně připravené. Myslím, že v některých divadlech je situace daleko napjatější. Já si vždy hrozně vážím, když narazím na místo, které podporuje své divadlo. A myslím, že v Pardubicích je to ten případ. Je vidět, že lidé tu jsou hrdí na své divadlo. Je to znát především z diváckého zájmu. Hostovala jsem i jinde, ale nálada tady je taková klidnější, lidé se opravdu soustředí na práci a ne na politiku. I soubor je hrozně fajn, a to nemluvím jen o těch, s kterými pracuji.

Vybírala jsem z množství textů. Nakonec jsem skončila u Čistírny, která je ideální hned z několika důvodů. Jedná se o českou premiéru a také mne ze všeho, co jsem četla, oslovila úplně nejvíc. Je to druh humoru, který mi je blízký a který mám tak nějak pod kůží, protože není jednoznačný, není přehnaně aktualizovaný a je tam nadčasová, byť jednoduchá zápletka. Já miluju kriminálky a detektivky a tohle je kriminální detektivka a k tomu ještě komedie. Pro mne je úžasné hledat cestu, kde dávám stopy divákovi, kterých má rozdaných strašně moc. A spíše se snažíme vést pozornost k tomu, komu vlastně bude fandit, jestli zlodějům nebo okradeným, protože to v této inscenaci není vůbec jasné.

Tady jsou herci velmi dobře nastavení, takže prostě vědí, že režisér je režisér a přes to nejede vlak. Samozřejmě pár povytažených obočí už jsem ve svém životě viděla, ale to není nic zásadního. Já spíše čekám, kdy se o mně přestane v médiích říkat, že jsem mladá (smích). (td, msu)