V Hradci Králové začali zkoušet Vítězný únor. Obavy nejsou na místě, ve městě se nechystá komunistický převrat. Jen v Klicperově divadle nastudují novou hru spisovatele Pavla Kohouta nazvanou Vítězný únor. Režie se ujal Břetislav Rychlík.

V bývalém Divadle Vítězného února právě začaly zkoušky vaší hry Vítězný únor. Proč se právě nyní vracíte k tomuto dějinnému okamžiku?
Nazval bych to konec kruhu. Můj občanský kruh začal těsně po druhé světové válce a nyní se pomalu uzavírá. Je to takové ohlédnutí, které jsem dlužil především sám sobě. Napsal jsem to ale tak, aby i běžný divák pochopil, o co šlo. Chtěl jsem, aby to byla zajímavá hra, která se chopí politického tématu jiným způsobem. K tomu mi pomohl i shakespearovský blankvers, který normální banality povyšuje do formy poezie.

Ještě v něčem jiném jste se inspiroval Shakespearovými dramaty?
Shakespeare rovněž zpracovával realistické dějinné situace, ale dával jim nový význam, který přesahoval pouhou historickou informaci. Nakonec z toho vždy vznikla hra o lidech a jejich chování v mezních situacích.

Jak nakládáte s historickými fakty?
V zásadních bodech se jedná o přesný průběh Vítězného února. U postavy Jana Masaryka se držím logické možnosti výkladu.

Ve hře se bude vyskytovat i vaše alter ego…
Ano, v těch letech jsem byl komunistický básník, a tak jsem ve hře dokonce použil text z té doby. Je to pro mě i velmi osobní reflexe mladého muže, který vstupoval do občanského života a netušil, že se zapojuje do hry, co je už dávno rozhodnutá.

V únoru 1948 vám bylo necelých dvacet let. Jak jste tehdejší události prožíval?
Nebyl jsem v té době 
v Československu. Jako vyslanec Svazu české mládeže jsem pobýval v Maďarsku, Jugoslávii a Bulharsku. Ve chvíli, kdy došlo k únorovým událostem, jsem se vrátil a zpět do republiky jsem dorazil 28. února.

Jak se během let změnilo vaše vnímání té události?
Změnil se především můj vlastní názor. Nazývám to jednoduše – intelektuální selhání mé generace. Mělo to ale svůj důvod. Zažili jsme krach kapitalismu při velké hospodářské krizi a také krach západních spojenců při Mnichovské dohodě. Na druhé straně jsme byli svědky osvobození republiky sovětskou armádou. V novém systému jsme tedy hledali nové spojence.

Naposledy se v Hradci Králové hrála vaše hra v roce 1997, kdy měl premiéru Král Colas Kolikátý. Jaké máte na hradecké divadlo vzpomínky?
Výborné. Moje spolupráce s hradeckým divadlem začala už v 50. letech, kdy hráli moje rané hry. Novinka pro mě je, že se hradecký soubor dostal mezi špičkové evropské scény.

Jak se vám spolupracuje s režisérem Břetislavem Rychlíkem?
Já ho mám rád. Viděl jsem jeho poslední inscenace a fascinovalo mě, jak je věrný autorům her, aniž by ale rezignoval na svůj soukromý režisérský pohled. Na Vítězný únor přijedu až na premiéru. Ctím to, že autor, který odevzdá divadelní hru, se jí vzdává ve prospěch jejího dalšího zhodnocení. Ať už dobrého nebo špatného.

Takže režisérům do práce nezasahujete?
Já sám jsem režisér a nenechám do přípravy inscenace zasahovat nikoho jiného. Umím být jako autor v těchto věcech disciplinovaný.

Vítězný únor bude mít premiéru 28. října. Na co byste nalákal diváky?
Nedovedu si vůbec představit, jak bude tato hra přijata. Většina diváků bude ten příběh považovat za stejně vzdálený jako Velkou francouzskou revoluci.

Vizitka
Pavel Kohout se narodil 20. července 1928 v Praze. V roce 1946 byl přijat za člena Komunistické strany Československa, 
v roce 1969 z ní byl vyloučen. V roce 1977 byl se svou ženou Jelenou Mašínovou za účast na občanské iniciativě Charta 77 exekučně vystěhován
z pražského bytu, v roce 1979 násilně odsunut do Rakouska. Je potřetí ženatý, má syna a dvě dcery. Je autorem mnoha básní, dramat (August August, august, Ubohý vrah či Kyanid o páté), povídek i románů (Katyně, Hodina tance a lásky, Smyčka či Konec velkých prázdnin).