Loučení Josefa Krofty po čtyřiceti letech

Režisér Josef Krofta během své dlouhé kariéry změnil fenomén loutkového divadla od základu. Vytvořil po celém světě stovky inscenací, které patří k nejosobitějším počinům v historii tohoto oboru: plné obrazů, symbolů, barev a zářivé energie. K pozvánce na dnešní premiéru inscenace Doremifa Sůl nad zlato připsal větu: Josef Krofta se touto premiérou rozloučí po čtyřiceti letech s Divadlem Drak.

Loučení po čtyřiceti letech musí být strašně těžké. Proč jste se tak rozhodl?
Myslím, že je čas. Je mi šestašedesát let, strávil jsem tady spoustu nádherných let s dobrými lidmi. A už se mi prostě nechce nic vymýšlet. Je čas nechat prostor mladým, vždyť všichni kolem mne tady jsou mí žáci. Co bych tady dělal, když nejsem svůj žák?

Co si bez divadla počnete?
Z tohoto divadla můžete odejít fyzicky, ale není možné ho opustit. Pořád tady budu kroužit, ale zvolním. Navíc mám spoustu další práce, přednáším na pražské divadelní akademii, tady v Hradci v institutu figurativního divadla… V Draku navíc vzniká nový zajímavý projekt, který dětem nabídne mnohem víc, než jen možnost sledovat představení, takže pracovat nepřestávám.

Četla jsem si v seznamu inscenací, které jste vytvořil tady doma v Draku, na pražských scénách, v divadlech po celé Evropě, v Japonsku, v Americe… Je to neuvěřitelné množství práce a především invence. Předpokládám, že každá inscenace vás stála hodně času a hledání. Po kom jste vlastně zdědil talent dělat věci jinak, než ti před vámi, hledat vlastní cesty?
Možná po mámě. Moje máma byla v dobrém smyslu slova tak trochu blázen. Měla nesmírně těžký život, můj táta od nás odešel, když mi bylo pět let, a na ní pak bylo navíc i starat se o svoje rodiče, kterým komunisti v padesátých letech sebrali všechen majetek a ještě je zadlužili nějakou nesmyslnou daní. Máma ovšem měla svoji hlavu a obrovskou fantazii, uměla se přes to všechno přebrodit. Měl jsem díky ní a svým prarodičům navzdory okolnostem krásné dětství. Máma mi kdysi vyprávěla, že jí babička říkala – prosím tě, udělej něco s Josífkem, on lže! Byl mi prostě rok – dva, seděl jsem a vyprávěl dlouhé pohádky a bajky a smyšlenky a příběhy, všechno, co jsem si vyfantazíroval. Babička, pragmatická žena, to brala jako lhaní… Máma mě v mé cestě podporovala. Dokonce si někdy říkám, že kdyby od nás tehdy táta neodešel, nikdy bych se k divadlu nedostal. Nedovolil by to.

Světový věhlas – jakkoliv to muselo být v té době komplikované – jste získal svými inscenacemi už na konci sedmdesátých let. Pracoval jste v Austrálii, Francii, Finsku, v Kanadě… Musel jste dostal spoustu nabídek z prestižních scén. Proč jste hradecký Drak nikdy neopustil a nešel blíž k možnostem i penězům alespoň do Prahy?
Nabídek přicházelo opravdu hodně, ale zpětně si říkám – ještě že jsem nikdy nesebral dost odvahy a zůstal! Drak je nezaměnitelné divadlo. Během padesáti let, co Drak existuje, tady vznikla opravdu výjimečná scéna s lidmi, kteří toto divadlo považují za svůj domov. Pro někoho možná zastrčené divadlo v regionálním městě, nicméně velkou část roku soubor hraje po celém světě – a jsou to velmi úspěšné cesty.

Tohle divadlo na rozdíl od jiných taky intenzivně voní dřevem…
Viďte? My už jsme na to trochu zvyklí, ale ta vůně sem patří. Je naše.

Z jakého dřeva se vůbec vyrábějí loutky?
Z lípy nebo z topolu, tahle dřeva jdou krásně modelovat.

Uměl byste se postavit i k téhle práci?
S dláty to bohužel neumím, ale naše dílna je moje nejoblíbenější místo v divadle. Často tam chodím, krásně to tam voní, a baví mě sledovat, jak naši řezbáři pracují a co jim vzniká pod rukama. Nebo tam jenom tak sám chvíli posedím.

Vaše obvyklé místo je ovšem jinde, před jevištěm. Říká se o vás, že chodíte na zkoušky mírně nepřipraven, protože nejlepší věci vznikají při improvizaci, až na scéně.
Bývávalo! Tahle teorie je mi sice velmi blízká, ale dnes už se do této vody nepouštím. Navíc – improvizace je báječná věc, ale funguje zpravidla jenom v sehraném souboru, který se navzájem dokonale zná, takže tady, v Draku. Když hostuju jinde, jsem vždy důkladně připraven, často samozřejmě i v cizím jazyce.

Jedním z nejatraktivnějších míst, kde se hrála některá z vašich inscenací, je newyorská Broadway. Jak vypadá takový úspěch v Americe?
Před lety jsme hráli na pozvání krajanů v Texasu a pak jsem na univerzitě v New Yorku vedl nějaký kurz. A při této příležitosti jsme dostali možnost zahrát si na na slavné broadwayské alternativní scéně Performing Garage, což byly kdysi opravdu garáže pro dva autobusy. Nevěděli jsme, jak o sobě dát vědět, tak jsem volal Miloši Formanovi a on mi řekl – dejte si inzerát! Tak jsme se složili z diet, dohromady pět set dolarů. Ukrutné peníze, za které nám ovšem v Broadweeku vytiskli někde až u tiráže tři řádečky, že české divadlo Drak hraje Cirkus Unikum. Nikdo nepřišel, samozřejmě. Tak jsme druhý den vzali cedule a buben a vyrazili do ulic. Příští den přišlo pár lidí a nakonec jsme hráli před vyprodaným divadlem. O pár let později jsme na Broadwayi hráli s velkým úspěchem Pinokia.

Jací jsou Američané diváci?
Jsou nádherní. Oni na rozdíl od nás moc neřeší tahanice mezi sebou, jsou mnohem otevřenější, vnímavější, v dobrém smyslu slova naivní. Ponoří se do toho a pak aplaudují, dávají najevo radost i nevoli, když to tak cítí. V Americe se mi líbilo pokaždé, speciálně New York miluju. My jsme tady fascinováni Paříží a Londýnem, ale jestli se v umění opravdu někde něco děje a mění a posouvá dál, pak je to v New Yorku.

Spoustu let jste cestoval a pracoval po celém světě, přednášel, psal, inscenoval. Měl jste vůbec čas žít i rodinným životem?
Všechno, co jsem kdy udělal, jsem mohl dělat proto, že mám svoji ženu Janu. Je to krásná a tolerantní žena. Starala se o mne, o naše dvě děti, které se narodily rok po sobě na začátku sedmdesátých let, a ještě fungovala i jako takový tichý dramaturg. Tu a tam mi podstrčila nějakou zajímavou knížku, text – věděla, co mě zajímá, co by mě mohlo zajímat. Stejně to dělá i s naším synem Jakubem, který je vlastně mým kolegou v Draku a dokonce i mým spolužákem. Z mnoha především politických důvodů jsem v šedesátých a pak osmdesátých letech nedokončil studium na divadelní akademii, chyběla mi diplomka, tak jsme se nakonec octli téměř v jedné lavici… Dcera Jana je akademická sochařka a vnoučata jsou ve věku, kdy zkoušejí leccos… Fascinuje mě Kryštof, který nádherně maluje příběhy. Kreslí a k tomu vypráví úžasné věci.

Myslíte si, že loutky přežijí tenhle multimediální čas?
Přežijí. Přijde čas, kdy všichni uspokojí svoje potřeby a touhy po věcech a statcích a virtuálních výletech kamkoliv a začne jim něco chybět. Věřím, že by to mohlo být právě divadlo, jakékoliv živé umění. Dotek s něčím živoucím, co stvořil člověk. Mám jeden neuvěřitelný zážitek ze Seattlu – čiší z něj naděje. Jeden známý mě před lety vzal na zasedání místního Rotary klubu. Sešli se dolaroví milionáři, na hlavách klobouky, na nohách holiny. Pošťuchovali se kvůli dvěma dolarům pokuty, které měli symbolicky zaplatit za pozdní příchod. Kroutili se a smlouvali. A pak přišel hlavní bod programu – peníze na opravu místního divadla. Dali kolovat klobouk – a za půl hodiny bylo v klobouku v šecích tři sta devadesát dva tisíc dolarů! My tady o Američanech říkáme kdeco a o těch bohatých zvláště, ale oni jsou i v tomhle mnohem dál. Věřím, že nám se to povede taky.“