Žebrákům se už od středověku říkalo „chodci“, protože se courali se svými mošničkami a s holí v ruce ode vsi ke vsi.
Byli to lidé světem jdoucí, jak je zařadil ve své knize Kulturní obraz českých měst Zdeněk Winter.

Žebráci provázeli společnost od jejího vzniku. Ve středověkých městech obléhali brány, mosty, špitály i hřbitovy.
Marně byli z města neustále vyháněni. Neúspěšné bylo vyhlášení stavovského sněmu 23. srpna 1547, podle kterého měli žebráci skončit ve špitálech.
Pány radní nejvíce rozčilovali žebráci, kteří přicházeli do Hradce Králové z venkova. Jestliže se vrátili, hrozilo jim vyhnání z města.

Na toulavé žebráky „má se zvláštní pozor dávat a s nimi dle předpisů přísně jednat. Toulavý žebrák se ve vsi trpět nesmí. Jakmile se vyskytnul, zadržen a úřadu k zaslouženému potrestání odevzdán bude.“ Tak se píše v Příruční knize pro představené obcí od Maximiliána rytíře z Obertrantu z roku 1860.
„Přísně jest zapovězeno, aby se nikomu nevystavoval a nevydával list žebrací, s kterýmž by se pak po světě toulat a žebrat mohl.“ Čteme dále v dodatku pro Hradec Králové z roku 1806.

Podle záznamů městské rady v Hradci Králové bylo v roce 1661 ve městě 87 velmi chudých a 14 žebráků.
Na druhé straně se v záznamech objevuje seznam majitelů domů v Hradci, mezi nimiž byli i ti, kteří žili z ušetřených peněz a byli téměř žebráky.
Také tereziánský katastr uvádí v Hradci Králové vedle porodní báby, kuchařky i jednu žebračku.

Zajímavá je i jedna přímluva z června roku 1603. Městská rada by měla poskytnout nějakou částku z dědictví po sestře Regině Kopečné, aby nemusela chodit žebrotou.

Když byl roku 1640 výlov Březhradského rybníka, největšího v Hradci Králové, dostal každý městský radní jako pozornost po jednom kapru. Rybu dostali i všichni žebráci.

Při žebrání bylo oblíbené předstírat němotu. Žebráci na Velkém náměstí měli na hrudi nápis „Neslyším a nemluvím, pomozte!“ Postihoval je zákon o postrku z července 1871. Četníci je předávali bez meškání úřadům a odváděli do rodných obcí. Zajímavý je zápis v kronice z roku 1783.
Podle císařského rozkazu byla v Hradci zřízena kasa chudých. Zakazovala dosavadní vybírání almužen žebrotou.
Sbírky „dům od domu“ inkasovali obecní radní, a ti je také rozdělovali.

V říjnu roku 1788 se v Hradci Králové držela zvláštní slavnost takzvané účinné lásky. Byla spojena s bohoslužbou a procesím. Účastnit slavnosti se mohli pouze ti, kteří dostávali podporu.

A jak to bylo s žáky, kteří se museli živit žebrotou? Říkalo se jim mendikové. Známe je už od první zmínky o školách v Hradci z roku 1362. Správcem žáků byl Mikuláš, dosazený jako farář špitálského kostela sv. Anny.
Hradecký kronikář Švenda píše: „Roku 1458 městský písař uložil před městskou radou kopu úroků, aby školním žákům se ročně kupovala porce masa a hrách na pokrm „by se snážeji učiti mohli a nežebrali“.

Kondicillův řád z roku 1586 uvádí, že žáci se více než školy drželi se žebroty.
„Co by se měli učiti, hned z rána toulají se a žebřou“.
Rektor školy má „způsobiti, aby mendyk topil, školu metl, za což o Vánocích po dvou denárech a v hody velikonoční po jednom denáru a dvou vejcích placeno býti má,“ čteme v řádu.

V hradeckém řádu se dále dovídáme, že na zimu byl mezi mendiky jeden vybrán za kaléře. Musel topit a dbáti na dostatek paliva.
Mezi žebravými žáky – mendiky vybíral správce školy staršího z nich. To byl potom probošt či pater. Měl učit ty, kteří pro žebrotu zanedbávali školu.
V Hradci Králové měl takový probošt v roce 1562 zvláštní plat z louky. Na starost měl i stravu a přivádění žebravých žáků ke kostelním zpěvům. Ještě roku 1581 vykazovala partikulární škola v Hradci Králové čtyři mendiky.

Mohli žebrat jenom v sobotu a o Vánocích omezení jenom na dvě koledy, na sv. Martina a sv. Mikuláše.
Dnešní obrázek o žebrání i žebrotě zakončím jednou příkladem, jak vítali žebráky v některých hospodách a pivnicích. Vítáni byli za podmínky, že „všechno vyžebrané u nich propijou.“
JIŘÍ MALINA