Pokud se začteme do vašeho životopisu, máte v něm dost zajímavých položek - písničkář, publicista, spisovatel, fotograf, architekt a filmový režisér. Čím z toho všeho se cítíte nejvíc?
Jsem neúspěšný režisér, který své nikdy nenatočené filmy vkládá do písniček.

Když se podíváme na dobu před rokem 1989, řada dobrých počinůa myšlenek vzešla z undergroundu. Jak je to dnes? Kam zmizel underground?
Underground se rozpustil ve čtyřicetidílném seriálu a úspěšně objíždí komerční festivaly.

A jak je to vlastně nyní v době youtube a různých pseudosoutěží o nejlepšího zpěváka s písničkáři?
Písničkáři se zásadně neúčastní žádných soutěží, nedostávají ceny a nechodí na Hrad.

A kde jsou? Kam zmizela zlatá éra Mertů, Krylů, Třešňáků…?
Před rokem 1989 se k písničkaření dali lidé, kteří věděli, že už níže klesnout nemohou. Bylo to něco jako lopata v dělnických profesích. Dneska se ta citlivost přesouvá do moderního divadla a k různým performancím. Navíc mají písničkáři se svými třemi akordy velmi omezenou možnost působit na mladé lidi. Ti se dnes chtějí bavit po svém a my je vlastně jen obtěžujeme.

Ale určitě máte stále co říct. Hlavně dnes, kdy si připomínáme osmičková výročí. Není to jen rok 68, ale i 38 či Palachův týden roku 1988. Je podle vás nutné si v dnešní době tato výročí připomínat? Mnoho mladých lidí ani neví, co se v těch osudových letech u nás odehrávalo.
Jsem proti různým kampaním. Dějiny se mají připomínat každodenně a lidi nemají spoléhat na velká slova svých zastupitelů. Každý by měl po svém, svými činy, přispět k tomu, aby se na ty nešťastné osmičky nikdy nezapomnělo.

Blíží se volby. Vy jste kdysi řekl, že byste mohl být osvíceným panovníkem, nebo alespoň osvíceným despotou. Koho vlastně teď národ potřebuje?
Potřebujeme moudrou elitu.

A jak se ta současná „elita“ podobá či nepodobá té před rokem 1989? Stále se mluví o svobodě, ale u nás ji doprovází řada zákazů. Třeba kouření.
Zákaz kouření je to nejmenší, co by dnes ohrožovalo demokracii. Tento zákon ohrožuje jenom ty chudáky, kteří bydlí nad hospodami.

A co další svobody?
Svoboda je vždy vnitřní stav. Bylo to tak za totáče, za fašismu, ve vězení i za obrovského rozkvětu demokracie za Václava Havla. To, co má člověk uvnitř, si nesmí nikdy nechat vzít. A my písničkáři jsme tu od toho, abychom lidem, kteří váhají či tápou, trochu k té vnitřní svobodě ukázali cestu. Víc písnička neumí.