Klicperovo divadlo čeká v sobotu velký večer. Na programu je premiéra divadelní inscenace hry Koule, kterou David Drábek, umělecký šéf divadla, napsal pro Český rozhlas. Věci, které se okamžitě po jejím uvedení v éteru začaly dít, jsou známé i průměrnému konzumentovi denního zpravodajství. Pýchy československého socialistického sportu, Helena Fibingerová a Jarmila Kratochvílová, chtějí za skloňování svých zásluh v souvislosti s dopingem a nedostatek bezbřehé úcty peníze a také „stopku" pro Kouli. Anonymní lidé v internetových diskusích Davidu Drábkovi hnusně nadávají…

S Davidem Drábkem jsme se k tomuto rozhovoru sešli v pátek odpoledne, po jedné z posledních zkoušek v divadle, 
a banální otázka „Jak se máte?" nebyla vzhledem k okolnostem vůbec zdvořilostní.

„Jsem teď pan Koule, snad bez souvislosti s mojí váhou. A zjišťuji, že aby se u nás divadelník dostal na přední strany seriózních deníků, pokud takové existují, i těch ostatních, musí se dotknout nedotknutelných… Víte, Helena Fibingerová, její život 
a dílo, mi samozřejmě byla při psaní velkou inspirací, nicméně Koule není její biografie, nic podobného. Já jsem především psal hru pro Pavlu Tomicovou, pro kterou to byla mimochodem první rozhlasová role. A v jejím podání, v tom rozhlasovém 
a teď i divadelním,  je ta žena s pekárnou z televizní rady naprosté nic proti té mnohovrstevnaté a zvláštní ženě, jak ji stvořila Pavla."

Když jste psal Kouli na zakázku pro Český rozhlas, počítal jste 
s tím, že ji jednou budete inscenovat i v divadle?
Že bych psal takzvaně dva v jednom? To snad ani ne. Spíš mě k tomu přiměly ty neuvěřitelné reakce a taky výkon Pavly Tomicové. Byla a je jednoduše úchvatná.

Pokud jde o ty reakce – takových se snad nedostalo ani pověstným divadelním kusům inspirovaným Stanislavem Grossem nebo Kristýnou Kočí. Že se na vás zlobí majestát Heleny Fibingerové, se snad dá pochopit. Zaznamenal jste ohlasy, které vás překvapily?
Pokud si člověk chce totálně zkazit mínění o české populaci, tak se prostě začte do internetových diskusí. To je nepředstavitelná žumpa, ta snůška hnusu a odporností, které lidi píšou pod rouškou anonymity, a vy vidíte ten šílený výraz v ksichtě a zpocené ruce někde v internetové kavárně, když to můžou anonymně někomu nandat… Dozvěděl jsem se, že si chci namastit triko na někom jiném a podobně. Tím se nějak zvlášť nezabývám. Naopak mile mě překvapili novináři, kteří celou tu věc pochopili.

V tomto seznamu by neměla chybět ani Barbora Tachecí.
Ano, výživná a inspirující byla ta pozoruhodná žena Tachecí, která ve své televizní debatě rozebírala Kouli 
s Helenou Fibingerovou, aniž by tu hru viděla nebo slyšela… Tachecí vůbec předvádí neuvěřitelné výkony, a když mi někdo po téhle televizní show řekl: Doufám, že ji tam dáš! Já řekl: To asi ne, proč… No a už tam je! Její roli jsem svěřil Kamile Sedlárové, ta si přečetla text, na chvíli zmizela a pak ji dala takovým způsobem, že jsem se zlomil v pase. To trošku rozšiřuje pole těch, kteří nás třeba za Kouli ještě zažalují. Těch nášlapných min je v tom divadelním představení mnohem víc a nechci předjímat, ale na konci zřejmě dojde i k urážce majestátu… Ne, mně to přijde legrační, že jsme kvůli divadlu v takovémhle hledáčku. Vždyť jsme nikomu bezbrannému neublížili.

Říkáte legrační,  ale vždyť to není tak dlouho, kdy české soudy uložily trest člověku za to, 
že vyměnil skla za panáčky na semaforech nebo namaloval tykadla politikům na plakátech. Neobáváte se, v těchto souvislostech, že by i Koule mohla dojít k nějakým absurdním koncům?
Máte pravdu, dřív bych se téhle otázce asi smál, teď už se nesměju. Ono se úředníkům a politikům může ledacos nezdát a nelíbit, ale máme demokracii, a vedle žurnalistiky i divadlo by mělo dělat svoji práci ve chvíli, kdy se některé věci odchýlí od normálu, pojmenovat věci, které se dějí. Jenom takové divadlo má podle mě smysl. Já jsem si takhle pro sebe divadlo i definoval: nejen diváka pobavit, zaujmout slovem, pohledem a hudbou, ale také – řekněme – otevírat třinácté komnaty. Tesat do toho, co je právě živé. A diskutovat s divákem… Jinak to nemá valný smysl. Divadlo přece není jenom zážitková agentura.

Myslím si, že vám se v tomto ohledu velmi daří. Znám spoustu lidí, pro které divadlo obecně není životní vášní, ale na vaše hry chodí. A Jedlíky čokolády, Náměstí bratří Mašínů, Ještěry,  Noc oživlých mrtvol nebo Figarovu svatbu ve vaší režii znají víceméně zpaměti. Stejně jako spousta dalších diváků, kteří „na vás" jezdí do Klicperova divadla z Prahy, Brna nebo Karlových Varů.
Tak teď jste mě dostala. Už mi nemusíte nic dávat k narozeninám, protože víc si nemůžu přát. K velkým darům tohoto typu řadím i nedávné vyprávění svého známého:  má syna ajťáka, který vypadá, že … vůbec  nic, kromě těch sítí, a on si v těch mých věcech docela jede… No a pak zvláštním fenoménem jsou babičky v Týništi nad Orlicí, odkud pocházím: když tam přijedu, tak mě objímají, což je úžasné. Často se teď objímám se staršími dámami.

Mluvil jste o tom, že divadlo by mělo dělat svoji práci ve chvíli, kdy se věci odchýlí od normálu. To, co nás v poslední době obklopuje, se podle mě od normálu odchyluje víc než dost: psychopati a psychopatky v politice pro představu docela stačí. Inspiruje vás tahle situace jako autora?
Samozřejmě. Ale třeba vám teď řeknu něco, co jste neměla na mysli. Svůj pohled na věci, o kterých mluvíte, jsem vtisknul i do jednoho z monologů ve Figarově svatbě: Jsme lepší než ti, o kterých mluvíme? Můžeme a umíme svoje děti vychovávat k něčemu lepšímu? Tenhle svět a jeho události jsou 
téma na dlouhé vyprávění. Kdybych to měl shrnout, tak můj pocit je, že jsme pesimisté. Věříme stále ve špatné konce a nemáme v sobě radost. Optimismus. Mám vikingské předky, ale jsem duší Jižan: byl bych rád, kdybychom našli nějakou schopnost rozvibrovat v sobě radost. Ano, zprávy nejsou dobré, ale v podstatě žijeme na dobrém místě, kde nejde 
o život a o životy našich dětí. Chybí mi tady ta jižanská schopnost užívat si života, uvědomovat si jeho krásné stránky, byť v drobnostech: jsme zdraví, naši blízcí jsou zdraví, je krásně, rozkvetla nám magnólie… Pevně věřím, že kdybychom v sobě  odbourali tu šeď, stres, chmurné myšlenky a strachy, neměnili by se někteří 
z nás v ty svině, které ničí život ostatním. Snad mi rozumíte.

Očima blízkých

Ladislav Zeman, ředitel Klicperova divadla:
„Davida Drábka znám už od pradávna. Pečlivě ho sleduji ve vlastních službách, abych měl přehled 
o vývoji unikátního talentu, především autorského a režisérského.  Byl jsem osobně u Davidova prvního „Radoka" v roce 1994 za Janu z parku, sledoval jsem všechny jeho hry a inscenace v olomouckém studiu Hořící žirafy i jinde, a hned od prvního festivalu Divadlo evropských regionů v roce 1995 byl na našich festivalových scénách trvale přítomen. Dnes už patří na „Radocích" k nejfrekventovanějším autorům a tvůrcům svých autorských inscenací. Proto také postupně zdomácněl i v Klicperově divadle za dlouhé éry Vladimíra Morávka a vše naplno propuklo po jejím završení a kratší šéfovské epizodě s Ivo Krobotem, kde ale přesto zazářily Drábkovy režie Čapkovy hry R.U.R. a Shakespearova  Macbetha. Od sezony 2008/09 je u nás konečně uměleckým šéfem, autorem a režisérem, což se vzápětí naplno projevilo: především zabodovaly jeho autorské inscenace, za všechny: Ještěři, Náměstí bratří Mašínů, Noc oživlých mrtvol, Jedlíci čokolády a také zásadní autorská úprava slavné de Beaumarchaisovy komedie Figarova svatba. Nyní jsme těsně před světovou premiérou jeho divadelní hry Koule ve studiu Beseda a držíme všechny palce, aby jevištní podoba byla přinejmenším stejně úspěšná, jako její rozhlasový prolog. Za zatím tříleté éry se už objevily nominace na Radokovy ceny, na další, v pořadí už pátý titul pro Klicperovo divadlo v kategorii Divadlo roku! Těšte se spolu se mnou na příští sezonu 2012/13, pro kterou David Drábek připravuje další titul dlouholeté série „Bůh ochraňuj Williama Shakespeara",  a sice vlastní autorskou úpravu Richarda III.  formou kabaretu o moci 
a její síle. Dalším  titulem bude Drábkova režie komedie Ladislava Smočka Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho. Uznejte, že je na co se těšit! A při tom všem bláznivém frmolu, co přináší divadelní život, David Drábek neustále píše… Jen z občasných letmých náznaků usuzuji, že to zase bude stát za to! Moc bych to jemu, našemu divadlu a všem divákům přál!"

Příští týden si můžete přečíst rozhovor s MUDr. Kateřinou Cajthamlovou z televizního pořadu Jste to, co jíte.