Patří k výrazným hercům, které si hned zapamatujete. Mužný, přitažlivý zjev,  který je na  českých jevištích v poslední době nedostatkovým zbožím, ho přímo  předurčuje k velkým, s příchutí romantiky dramatickým rolím… A zdá se, že má na ně štěstí, alespoň pokud jde o Nikolu Šohaje loupežníka v pardubické Baladě pro banditu.   Řeč je o Tomáši Lněničkovi, který si na roli bandity v režii Michaela Taranta odskočil ze své domovské scény – Klicperova divadla v Hradci Králové.

S rolí Nikoly jste se nepotkal poprvé – a koneckonců ani s režisérem Michaelem Tarantem.
Přiznávám, že jsem byl hodně překvapený,  naposledy jsem s ním  zkoušel  před dvaceti lety, což je už pěkná doba. Ale on to v podstatě „zařídil „  Josef Vrána. Když viděl, jak Michael sháněl hlavního představitele, tak mu řekl, že jsem Nikolu hrál v Hradci už dvěstěkrát a tak to nakonec dopadlo.  Jsem rád, protože mému naturelu je ta postava blízká a navíc jsem jí hrál už od roku 2000.

Dobře zpíváte, takže můžete být klidně označován za muzikálového herce.
Tím se rozhodně necítím, ale je příjemné zahrát si roli, kde se i zpívá. Nejsem žádný excelentní zpěvák, ale myslím si,že v rámci svých hereckých možností zvládnu zpívat tak, aby to bylo trošku k světu.

Takže, upřímně, jaký byl vlastně ten návrat k Nikolovi?
Musím říci,že jsem ho hrál osm let v Klicperově divadle a když přišel Morávek před dvěma lety z brněnského divadla Husa na provázku, zda bych nevzal záskok za Jana Zadražila, tak jsem kývnul a  rok a půl zase hrál Nikolu. No a teď mě ani nenapadlo, že bych ho ve čtyřiceti letech  hrál znova, notabene, když zemřel v jedenadvaceti letech.  Ale přišel Michael s nabídkou a ta se nedala odmítnout.

A konal se šťastný návrat.
Určitě, po dlouhé době zase velká role a to v Pardubicích. Cítím se tu dobře, kolegové a kolegyně mě přijali  výborně, což bylo milé, protože já jsem se s nimi doposud prakticky   nepoznal. Znám Josefa Vránu, se kterým jsem hrál v Hradci, ale ostatní znám jen zběžně. Osobní kontakt je něco úplně jiného. Hostování v jiném divadle vůbec přináší  nový způsob práce, oživení… A já ho po dvaceti letech působení v jednom souboru pochopitelně vítám.

Nikdy jste neuvažoval, že byste  změnil angažmá? Říká se, že po určité době, to svědčí každému herci.
Říká se to, ale je otázka, jaký styl divadla se dělá.  Pokud se dvacet let dělá stejné divadlo, tak  je čas, to změnit, ale na hradecké scéně  se střídají režiséři,  každý z nich měl svůj styl, svoji éru – teď ji má  David Drábek, který jistě pozve další režiséry se kterými jsem ještě nedělal , takže ta práce se pořád vyvíjí a není proč jít jinam.

Povězte, jak jste se vůbec dostal k divadlu?
V osmnácti letech v divadle v Českých Budějovicích, kam nás natáhl Václav Martinec, který tady dělal Studio mladých. Já jsem s kamarády hrával amatérské divadlo Cukr nebudem a vystupovali jsme též na loutkářské Chrudimi a v Hronově.   Když jsme už končili a připravovali se na vysokou školu, tak právě v Chrudimi za námi přišel režisér Martinec po posledním představení s nabídkou, zda bychom nechtěli jít k němu. Zeptali jsme se kdy.  Když řekl, že za čtrnáct dní, tak jsme sbalili přihlášky na školu a oznámili rodičům, že odjíždíme dělat do Českých Budějovic divadlo. Tam jsme byli přes dva roky a pak jsem nastoupil jako elév do Hradce Králové,  kde mne přijímal coby umělecký šéf Michael Tarant.

Takže herecká škola v praxi?
Jsem herec z ulice. Studiem jsem se nedal zlákat a jsem tomu rád. Mám totiž někdy pocit, že herecké studium ve všem nepomáhá, v teorii určitě ano,  ale praxe je praxe.

Vzpomenete si na první roli?
Jistě -  tygr Šerchán v Knize džunglí u režiséra Martince a má první role v Klicperově divadle byla taky nezapomenutelná. Zkamenělý kat v Ondině režiséra Juraje Deáka. Když jsem si stoupl špatně, tak jsem stál dvacet minut jako zkamenělý a nebylo to nic příjemného.

Pak přišly ovšem velké klády…
S Karlem Brožkem, ten mne obsadil do Kytice jako jedinou mužskou postavu, pak přišel Tristan v Tristanovi a Izoldě,  Jeník v Prodané nevěstě, Asimov v muzikálu Singoalla,  hlavní postavu jsem si zahrál v Silnici pod režijní taktovkou Martina Stropnického, o Nikolovi byla řeč …  Víte, někdy se mne ptají na herecký sen, ten já nemám, čekám  co přijde.  Při prvních čtených zkouškách si roli osahám, seznámím se s ní a pak se uvidí dál v pracovním procesu ,jak to dopadne.

Je pro vás důležité být v kondici, dobře vypadat?
Dřív jsem víc sportoval, ale teď, když mám velkou rodinu, čekáme v prosinci třetí dítě, tak už není tolik času, nicméně snažím se udržovat v kondici, hrát pravidelně volejbal,  plavat…  Ale vážně, relaxovat se dá různě, třeba když děti usnou  anebo při dobré knížce či filmu.

Milada Velehradská