V sobotu se v Klicperově divadle odehrála další premiéra letošní sezony s názvem Mrzák Inishmaanský. Děj příběhu, který napsal irský dramatik Martin McDonagh, nás zavádí na zapadlý ostrov, kde spolu v podivné symbióze žijí postavy příběhu. Co se děje týče, byla by škoda ho detailně představovat, snad jen, že antihrdina příběhu má od života pořádně naloženo po fyzické sránce, a proto není od svých sousedů častován jinak než Mrzák Billy. Ale takové čtení hry by bylo příliš povrchní, zbavené spodních proudů významů a interpretací.

Mrzactví totiž může mít více podob a je otázkou, která je horší, zda být v uvozovkách pro ostatní pokřivenou zrůdičkou s neduživým tělem, či mít jizvy a šrámy na charakteru nebo duši jako některé z ostatních postav.

Kdo učil mlčet kámen

Incenace je plná odkazů, hlášek a vyžaduje od diváka pozornost, pokud si z ní chce od nést komplexní zážitek. Hra má vybroušený jazyk, který by jistě stál za samostatný text, a dobře odvedený překlad, protože žádný dialog nešustí papírem.

Dramaturgyně Mrzáka Inishmaanského Jana Slouková odvedla svým podílem na inscenaci kus zdařilé práce, protože sobotní premiéra hry v zásadních ohledech proudila prostory Klicperova divadla, a pomyslný dramatický oblouk spolu s procesem identifikace diváka s postavami herců fungoval přesně podle záměru.

Tady dochází k nezjevnému a tenkému přechodu v rámci kompetencí jednotlivých divadelních profesí, protože ve výše uvedených řádcích (a jinak tomu ani být nemůže), má lví podíl režisér celého podniku Jan Frič. Ten si zdařile poradil s vedením herců, každému z nich vtiskl vedle krutosti i jistou dávku skrývaného poklesku, měkkého srdce, které občas zabušilo v poryvech drsné krajiny, neúprosného klimatu a obhroublých zvyků obyvatelů nehostinného irského ostrova.

Kdo by čekal nějaký unylý příběh s rozvleklým rytmem, ten by se mýlil. Postavy jsou v některých ohledech burani a obhroublá „křupanština“ a necitlovost z nich pryští v drtivé kadenci dynamických scén. A tak ve hře může být i kámen zdařilým souputníkem v debatě. Stejně jako čumění na krávy s sebou nese až mostrózní rozměr. V Mrzáku Inishmaanském, i když škarohlíd najde skvrny na všem, se podařila vzácná souhra kvalitní dramatické předlohy, opravdu vydařeného překladu, precizní dramaturgie a uvědomělého režijního přístupu.

Když se ještě přidá důmyslná scéna a sugestivní, atmosférotvorná hudba spolu s konstatní hladinou hereckých výkonů, je zaděláno na kvalitní divácký prožitek a třeba i touhu vidět hru vícekrát.