Loni na mezinárodní varhanní soutěži v Brně jste získal první cenu a titul laureáta, nechybí vám ani prvenství a cena za interpretaci na soutěži Petra Ebena v Opavě a tak bych mohla ještě pokračovat. Jste zřejmě soutěživý typ, ne?
„Musíte přece na sebe nějak upozornit, abyste prorazila. Jinak soutěž alespoň pro mne není o tom, že rád soutěžím, ale když se už na ní přihlásím, tak mám termín, do kterého musím nastudovat na špičkové úrovni konkrétní repertoár, což mě donutí pracovat dvakrát intenzivněji, než kdybych na soutěž nešel.“


S trémou zřejmě nemáte problémy…

„Ta byla zpočátku pro mě velkou překážkou, ale zároveň i společnicí, protože na pódiu, když hrajete sólově na varhany, jste sama. Jediný, kdo tam s vámi je, je tréma. Buď proti vám, nebo s vámi. Takže, když ji využijete, tak vás to může o to více vybudit a výkony jsou o to lepší.“
Protože získáváte jednu cenu za druhou, tak ji určitě dobře využíváte. Jak si vůbec představujete svou uměleckou dráhu?
„V tomhle oboru, co dělám, je to docela problematické, ale zatím si nemohu stěžovat. Na soutěžích si trochu člověk udělá jméno a také těch koncertů už mám dost za sebou. Jak se vše bude vyvíjet, uvidím, mám před sebou ještě minimálně pět let studia na HAMU. Samozřejmě, mám své plány a sny, nicméně teď spíše vím, co nechci. Třeba učit malé děti, na to nejsem stavěný, když už bych měl být kantorem, tak na vyšším stupni. Ale nejvíce bych chtěl prostě hrát.“

Jak se vám to splnilo?
„Pocházím z Valu u Dobrušky. Žil tam se mnou dědeček s babičkou, kteří mne od malička vodili do kostela. V Dobrušce je totiž kostel, kde jsou boční kruchty a je z nich výborně vidět na varhaníka. A já jako kluk jsem vždycky místo na faráře koukal doleva na něho, babička mi to vždy vyčítala, ale mně to prostě bavilo. Varhany mi připadaly úžasné, když se pak sešlo dolů a na závěr mše zněly v plné parádě, tak mi jezdil mráz po zádech, bylo to geniální. Takže byť jsem chodil do ,zušky’ na akordeon a získával ocenění na soutěžích, tak mě má paní učitelka Štěpánová dobře znala a protože věděla o mé touze hrát na varhany, oslovila na pardubické konzervatoři Radku Zdvihačovou a ta mne připravila ke zkouškám na varhany.“

Co je na nich nejtěžší?

„Možná to je dost subjektivní pocit, ale zdá se mi, že oproti jiným nástrojům je velký rozdíl poměru práce, přípravy k výsledkům. Spojit v začátcích – hru s nohama, aby to nějak znělo, bylo technicky dokonalé, tak to znamená stovky hodin práce a často se člověk ani nedostane k té muzice. Musí to být opravdu perfektní, aby byl člověk nad věcí, ovládl nástroj a pak i ti v uvozovkách laici poznají, že je to kvalita.“

Jakou hudbu máte rád?
„Jsem založením klasik, takže mám rád Bacha, Brahmse, ale nebráním se ani moderně, protože jak říkám se svým profesorem Václavem Rabasem, každá krásná muzika je nářez.“

Sice netíhnete k učení, nicméně co by měl mít dobrý učitel hudby?

„Měl by se vžít do svého žáka, když nepochopí, co jeho svěřenec cítí a chce, nastává problém. Ale tohle je individuální a každý profesor má něco, co může dát svému žáku. Já musím říci, že jsem měl na pedagogy velké štěstí, byl jsem s nimi nadmíru spokojený. Od každého jsem si vzal maximum.“ (vel)