Recenze knihy Erby české, moravské a slezské šlechty

V loňském roce byl knižní trh obohacen o několik publikací pojednávající o této tématice. Nejzajímavější z nich byla edice tzv. Dírenských erbovníků vydaná nakladatelstvím Academia. Dalším novým titulem, který pojednává o této pomocné vědě historické, je publikace Jana Pelanta vydaná krátce před uplynulými vánočními svátky. Její název - Erby české, moravské a slezské šlechty - evokuje představu erbovního atlasu.

Je tomu skutečně tak. Sítem autorova výběru prošel počet šesti set deseti rodů. Každému je věnován textový medailon, jehož rozsah odpovídá významu, který šlechtické rody sehrály na dějinném kolbišti. Jednotlivé textové pasáže obsahují barevnou kresbu rodového erbu, jeho blason, případně pojednání o postupné proměně erbovního znamení, pokud bylo v průběhu let polepšeno. Hlavní část medailonů se skládá z informací seznamujících čtenáře ve zkratce s politickými, hospodářskými a kulturními souvislostmi života osob s modrou krví, které dohromady tvořily mikrosvět rodových dějin.

Autor zvolil poměrně široký rámec volby výběru šlechtických rodů. Přes tuto skutečnost je patrné, že v jím vybraném souboru chybí některé rody z řad šlechty zemí Koruny české, o nichž mělo být v textu knihy pojednáno. Příkladem mohou být rody Beaufort-Spontin a Lexové z Aehrenthalu. Příslušníci prvně jmenovaného rodu se kultivovaným mecenášstvím zasloužili o vznik jedné z nejvýznamnějších uměleckých sbírek nalézajících se na našem území, které obsahovaly několik unikátů mimořádného významu, včetně relikviáře sv. Maura. Ten lze dodnes spatřit ve zdech jejich bývalého sídla - hradního a zámeckého komplexu v Bečově nad Teplou. Členové rodu Lexů z Aehrenthalu významně ovlivnili obor pomologie – Jan Lexa z Aehrenthalu byl odměněn za vědecké výsledky dosažené na tomto poli povýšením do stavu svobodných pánů. Jeho vnuk Alois Leopold Lexa z Aehrenthalu proslul jako politik a zastával několik let úřad rakousko-uherského ministra zahraničních věcí.

Autor se nevyvaroval několika faktografických nepřesností a cituje též, moderní badatelskou činnosti úspěšně zpochybněné, omyly převzaté ze starší literatury - v roce 1929 stát od Fürstenbergů nepřevzal hrad Křivoklát. Tento památkový objekt byl státem zakoupen za 118 milionů československých korun. V hesle věnovaném příslušníkům rodu Caretto-Millesimo se v přehledu lokalit, v nichž lze nalézt vyobrazení jejich rodového erbu nezmiňuje o rodovém paláci v pražské Celetné ulici. Nad portálem tohoto památkového objektu lze spatřit v tesané podobě nejlépe zachovalý caretto-millesimovský erb na našem území. Poslední příslušník rodu pánů z Hradce se jmenoval Jáchym Oldřich nikoli Jáchym Ondřej, jak je uvedeno v textu. Tzv. stížný list české šlechty, jímž byl vyjádřen protest proti upálení Mistra Jana Husa, byl vydán dne 2. září 1415. V textu se nachází nejednotná podoba data, na několika místech je uvedeno 5. září 1415.

Umístění některých uměleckých děl je autorem uvedeno neaktuálně - epitaf Kábů z Rybňan se již několik let nachází ve sbírkách zámku Červená Lhota a nikoli v kostelíku Nejsvětější Trojice, který se nachází nedaleko Červené Lhoty. Orlík – sídlo rodu Schwarzenbergů je autorem nazýván střídavě hradem a zámkem. Tato budova vykazuje po romantické přestavbě v 19. století veškeré parametry zámeckého objektu. V medailonu věnovaném pánům z Rožmberka je možné se dočíst o duchovním vlivu Kateřiny z Ludanic ovlivňujícím bratrskou orientaci Petra Voka z Rožmberka. Představa, že čtrnáctiletá dívka nepříliš velkého vzdělání dokázala ovlivnit čtyřicetiletého, zcestovalého a sečtělého kavalíra, vlastníka největší knihovny v předbělohorských Čechách, byla specializovaným vědeckým výzkumem poslána již před lety do říše mýtů. Proto je zvláštní, že autor v tomto případě vychází z překonaných závěrů.

Značný prostor je v publikaci věnován erbovním ilustracím doprovázejícím text. Jejich autor Martin Šimek není profesionálním heraldikem. Přesto se s náročným úkolem vypořádal se ctí, byť by si tato kniha zasloužila ilustrační doprovod od některého z renomovaných heraldických kreslířů. Největším nedostatkem, který částečně znehodnocuje celkovou estetickou podobu erbovního souboru, je technické opomenutí sjednocení barevných odstínů vzniklé zřejmě při grafické přípravě knihy. Zejména barva žlutá, v heraldice symbolizující kov – zlato, je ve značné části těch erbů, jejichž pole ji obsahují, kreslena tak, že výsledná vizuální podoba zaměňuje žlutý odstín spíše za zelený. Pouze několik erbů, v nichž je zlatá barva jejich součástí, je nakresleno správně - srovnání např. na str. 62 – 63.

Publikace věnovaná rodům Čech, Moravy, Slezska a jejich erbům by neměla chybět v knihovně zájemců o historii a heraldiku. Po její četbě a srovnání s tematicky obdobnými kompendii lze ocenit zejména pasáže, ve kterých se autor věnuje dějinám rodů dosud málo známým či dosud ponechaným na okraji zájmu. Celkově přináší tato kniha relativně málo nových poznatků – spíše doplňuje celkové panorama již dříve vydaných publikací.  Stanislav Vaněk