Svěcený: 'V naší rodině se talentu jen těžko ubráníte'

Upřímně – vyrovnáváte se s padesátkou na krku?

S časem nelze bojovat,ale můžete se ho snažit co nejlépe ,,vyplňovat“.Všichni jsme na tomto světě jenom na návštěvě a já si pouze přeji, abych po celou dobu jejího trvání měl pocit, že to moje žití je o ,,něčem“. Jako každý normální smrtelník dělám chyb, ale také se je snažím napravovat dobrými skutky. Čím jsem starší, tím víc vnímám, že pozitivní energie působí na lidstvo jako živá voda a v poslední době je často nedostatkovým zbožím…Toto a tisíce dalších věcí se mi honí hlavou, jinak tu padesátku fakt moc neřeším.

Mám dvě dcery a ty jsou mým hnacím motorem. Být spokojený však i v kumštu znamená ustrnout a usnout na vavřínech. To však v mém případě opravdu nehrozí. Jsem rád, že se řada věcí povedla: koncertoval jsem napříč zeměkoulí od Indonésie a Filipín až po Aljašku, natočil přes čtyřicet alb, za která jsem v posledních deseti letech získal platinové či zlaté desky, založil jsem festivaly, které každoročně prokazují svůj smysl a cíl. Mám také radost, že vzkvétají mnou od píky vymodlené letní mezinárodní houslové kurzy na zámku v Klášterci nad Ohří. Splnil jsem si sen a uspořádal v loňském roce v pražském Obecním domě výstavu Slavné evropské housle a stal se v oboru smyčcové hudební nástroje soudním znalcem. Hrát na housle a cílevědomě se zabývat jejich historií či stavbou jsou dvě odlišné věci,ale já jsem vždycky chtěl, aby o této tajuplné houslové skříňce vědělo co nejvíc i publikum, které chodí na moje koncerty. Tento výčet je pouze malinkým zlomkem toho, co dělám. Nemám prostě čas být spokojený, ale bytostně si vážím toho, že se uživím oborem, který mě opravdu baví. Bez rodiny, přátel, báječných lidí v sálech by tomu tak nikdy nemohlo být a jim za to denně ze srdce děkuji.

Můj dědeček byl kapelník a houslista, maminka studovala hudební pedagogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a v mém rodném Hradci Králové se aktivně podílela na organizování hudebního života. Když se podívám do genealogie mých dávnějších předků, tak těch hudebních a kulturních stop nalézám také opravdu dost, to se potom určité dávce talentu těžko ubráníte:–)

Určitě jsem netrpěl životopisným syndromem zázračného dítěte, které od pěti let nechtělo nic jiného, než hrát na housle. Láska k muzice však byla od dětství součástí mého života, rád jsem ale také lyžoval,jezdil na kole (můj tehdejší vzor byl cyklista Jan Smolík, vítěz Závodu míru) a hrál s klukama pozemní hokej, jak jsme náš sport s obyčejnou hokejkou a tenisákem hrdě nazývali. Ve dvanácti, třinácti letech mě ale housle chytly natolik, že jsem se začal intenzivně připravovat na zkoušky na pražskou konzervatoř.

Pro mne je úspěch každý koncert, který odmění publikum ovacemi či potleskem vestoje. Skvělí lidé v sále jsou pro mě jako povolená droga… Je to cosi nepopsatelného,bez čeho si svůj hudební život neumím představit.Za největší úspěch však považuji před řadou let realizované rozhodnutí jít si vlastní uměleckou cestou a nebýt závislý na rozhodování některých zkostnatělých jedinců v oblasti vážné hudby, kteří si pletli pokoru s pokrytectvím. Měl jsem to udělat mnohem dříve, ale asi vše má v životě svůj čas. Od té doby jsem vlastně našel sebe sama, pochopil jsem, jaký repertoár mi sedí, jaký ne a věci se daly rychle do pohybu.

Nejste obklopen týmem manažerů a mluvčích, o svoji kariéru se staráte v podstatě sám. Je to těžké?

Vdevadesátých letech jsem založil agenturu a hudební vydavatelství Subiton, což mi pomáhá realizovat spolu s jinými subjekty a partnery koncertní a nahrávací projekty. Mám dnes v agentuře také osobní manažerku, která pracuje opravdu na víc než plný úvazek. Celý život hraji sólově a to je běh na dlouhou trať. My hudebníci nekončíme jako špičkoví sportovci v pětatřiceti či čtyřiceti letech. Musíme díky vlastní kreativitě a nápadům mít co nabídnout ještě v padesáti, v šedesáti letech.V dávné, ale i nedávné minulosti mě vždycky zaráželo, že hovořit o penězích v klasické hudbě bylo jakési tabu a kdo si s tím začal, dostal od svých vážnohudebních souputníků nálepku komerčnosti. Tento názor jsem částečně chápal pouze u hudebníků, kteří se živili hraním ve státem či městem dotovaných orchestrech či operních domech, kde na rozhodování i o ekonomických záležitostech mají lidi.Sólista - instrumentalista jako jsem já však dotován nikým není a musí tím, co dělá, přesvědčit sponzory a partnery. Bez peněz ani v klasické hudbě žádné album či festival nezrealizujete a já byl tehdy opravdu frustrován neschopností klasickohudebního managementu. Zvolil jsem časově a psychicky mnohem náročnější, ale dnes už vím, že správnou cestu.

close zoom_in Málokdy vidím po vašem boku vaši paní. Jaké profesi se věnuje a jaká je vlastně její role v rodině dvou vášnivých houslistů?

Moje žena je jednatelkou mé agentury a hudebního vydavatelství a kromě spousty rodinných domácích povinností dělá ,,servis“ mé šestnáctileté dceři Julii, která se vydala také na koncertní dráhu.

Vaše dcera Julie je nadaná houslistka: vedl jste ji po této cestě odmalička nebo si k houslím došla sama?

Julča hraje už od čtyř let a tenkrát prohlásila, že musí ,,hrát na housličky jako tatínek“. Dostala výborné řemeslné základy v základní umělecké škole, teď studuje u profesorky Dany Vlachové na pražské konzervatoři. Já hraji roli ,,odborného asistenta“. Julče nezošklivily housle ani závist a nepřejícnost, kterou si jako Svěcená užila docela dost.Ona opravdu housle miluje a já jsem rád, že moje snažení má v rodině své pokračování.

Jubileum slavíte s posluchači na galakoncertech. Co vám vaši přátelé a posluchači přejí k narozeninám?

V Hradci i na pražském Žofíně se sešlo velké množství publika, přátel a já si opět uvědomil, jak je skvělé a dnes také vzácné, že má člověk okolo sebe takové milé a srdečné lidi. Na hradeckém koncertě jsem si připomněl své dětství, popřáli jsme si navzájem i s lidmi, které jsem po odchodu do Prahy, tedy od svých patnácti let, neviděl. Já si však dobře uvědomuji dodnes, kde mám své kořeny.

Vycházejí mi nová cédéčka: jedno recitálové s úžasnou muzikou Ludwiga van Beethovena, Astora Piazolly a J. Masseneta a jedno opravdu vysněné, kde spolu s Julií a Danou Vlachovou hrajeme za doprovodu komorního orchestru Virtuosi Pragenses nádherné koncerty pro dvoje a troje housle Antonia Vivaldiho a Johanna Sebastiana Bacha. Čeká mě také série vánočních koncertů a 25. prosince mám již tradičně koncert s varhaníkem Václavem Uhlířem v Městské hudební síni v Hradci Králové. Příští rok se těším na duben, kdy se ve Smiřicích uskuteční už osmý ročník velikonočního festivalu Smiřické svátky hudby, u jehož zrodu jsem stál. Mám před sebou řadu zahraničních zájezdů a dva zbrusu nové projekty.

Vydržet.