Jeden z nejlepších filmů 60. let natočil Blake Edwards. Dny vína a růží vypráví o suverénním píáristovi, který si udržuje status „společenského“ pijáka do chvíle, než s ním začne doma pít i jeho oddaná manželka.
Zkraje to vypadá na krásné partnerské časy a úsměvnou podívanou, ta se ale záhy zvrátí v tísnivé drama. Díky skvělé režii i výkonu Jacka Lemmona a Lee Remickové má film pořád svou varovnou sílu. Nejen pro lidi pracující v oblasti public relations.
Pokud jde o marihuanu, jako symbol svobody ji ztvárnil asi nejomamněji Dennis Hopper ve své Bezstarostné jízdě v roce 1969, to je ovšem film z trochu jiného ranku. Tady se neřeší závislost, nýbrž otázka volnosti, tolerance a přátelství, ostatně i proto tenhle nezávislý přelomový snímek tak rezonoval u mládeže konce 60. let. Bylo by ale trestuhodné ho nepřipomenout.
Heroin ve stanici Zoo
V roce 1981 se pustil do těžké látky o závislosti německý režisér Uli Edel. Syrové drama My děti ze stanice Zoo vzniklo podle knihy sepsané na základě vyprávění Christine F., jež ve třinácti letech začala prodávat své tělo, aby si vydělala na heroin. Příběh se odehrává v 70. letech 20. století v Západním Berlíně u nádraží Berlin Zoologischer Garten, jež bylo tehdy ohniskem narkomanů. Nezkušená Christine, která se snažila vyrovnat partě, jíž potkala na diskotéce, se stala prototypem řady teenagerů, kteří skončili jako ona. Hrála ji výtečně Natja Brunckhorstová.
close
info
Zdroj: se svolením X-Film
zoom_in
Opustit Las Vegas (1995)
Řady filmových závisláků rozšířil roku 1995 i Nicolas Cage. Ve filmu Mike Figgise Opustit Las Vegas hraje muže, který zmařený život řeší poměrně radikálně - upíjí se k smrti. Příběh scenáristy Bena, který přišel o zásadní pilíře svého života: lásku, profesi a naději, vznikl podle autobiografické předlohy Johna O'Briena. Cage si za svůj výkon vysloužil Zlatý glóbus i Oscara.
Mít zasraně velkou televizi
Pak je tu Trainspotting. Kultovní film Dannyho Boylea z roku 1996 plný černého humoru, surrealistických drogových scén a parádní hudby (mimo jiné od Joy Division, Iggyho Popa nebo Davida Bowieho) je dlouhou šňůrou od šlehu ke šlehu a zdobí jej skvělé herecké výkony v čele s Ewanem McGregorem a Robertem Carlylem.
Brutální shrnutí života z úst jednoho z aktérů nelze zapomenout: „Vybrat si zasraně velkou televizi. Vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrický otvíráky na konzervy… Na konci toho všeho zplesnivět. Pochcávat se v ubohym domku a bejt na obtíž sobeckejm, zmrvenejm spratkům, který jsi zplodil.“
Taky úhel pohledu.
Na přelomu milénia uchvátil svým Requiem za sen (2000) nezávislý solitér Darren Aronofsky, jehož Velryba vyhrála letos hereckého Oscara. Na příběhu čtyř lidí, kterým osud nepřál, líčí postupný pád do pekel. Práce se střihem, hudbou i režie herců, jíž dociluje na plátně autentických emocí, dělá z „Requiem“ jedno z nejsilnějších děl na téma závislosti.
České i hollywoodské pády
Mimochodem, právem sem patří i několik domácích filmů: Filipův Ikarův pád se strhujícím Vladimírem Menšíkem, Dobří holubi se vracejí z dílny Dušana Kleina, Úsměvy smutných mužů Dana Svátka a konečně BANGER., který měl premiéru loni.
A kdo ještě neviděl Hollywood 30. let očima náruživého pijana H. J. Mankiewitze ve Fincherově dramatu Mank, má co dohánět. K vidění je na Netflixu.
