Spolu s dramaturgyní Janou Sloukovou je Jan Frič také autorem dramatizace. Z jeho odpovědí je zřejmé, že herci i režisér si dramatizaci své oblíbené knížky z dětství užívají i během zkoušek.

V čem jsou hrdinové Péťa Bajza a spol. současní?
Myslím, že dětské partičky jsou současné stále, a dokud lidi budou společenští tvorové, stále budou. Trable s láskou, průšvihy ve škole, věčný boj s rodiči, tisíce her, kamarádství – to je věčné. A myslím, že i bude, byť třeba v kyberprostoru.

Čím k vám tento námět promlouvá?
Miluju jazyk tohoto románu. A díky nepřekonatelnému rozhlasovému načtení Františka Filipovského umím velké pasáže knihy skoro nazpaměť, neboť jsem to v dětství poslouchal pořád dokola.

Jak jste si poradili s apriori nedramatickým, vyprávěcím textem?
Byl a je to boj. Po rozmýšlení, zda nechat jednu nebo dvě historky, a ty rozvést na celé představení, jsme nakonec zvolili rychlou klipovitou koláž, kde s kluky, co spolu chodí, zažijeme celý rok. A v druhé půlce se podíváme do Indie.

Dospěli jste k nějakému významnému posunu, anebo půjde o inscenaci víceméně věrnou své předloze?
Předloze jsme zůstali velmi věrní. Byli jsme mnohem méně odvážní než tvůrci známého televizního seriálu, kde je spousta věcí úplně jinak než 
v knize, anebo v knize vůbec nejsou. V některých případech si však médium divadla vyžádalo něco přivymyslet případně lehce předělat. 
V druhé polovině jsme pak trochu zamíchali obsazením indických postav, aby pro Péťu jeho sen nebyl taková selanka. Nechte se překvapit.

Snažili jste se vyhnout určité nostalgii Poláčkova díla, nebo ji podporujete?
Občas až kýčovitě nostalgický nádech Bylo nás pět rozhodně zůstal zachován. Ono to asi hodně souvisí se situací, kdy Poláček dílo pravděpodobně psal, tedy před odjezdem do Terezína. Dětství se tu objevuje v naprosto idylické formě. To jsme zanechali, ale máme v inscenaci linku vypravěče, který tuto „krásu" konfrontuje s realitou (před)válečnou.

Jak si s dětskými hrdiny poradili herci?
Do všech chlapeckých rolí jsem se snažil obsadit herce, kteří byť mají statná těla a některým už  rostou fousy, jsou v duši stále dětmi. Na zkouškách se to projevuje neustálými výtržnostmi a flusačkami, odbíháním na záchod a šikanováním slabších kamarádů. Nejvíce to odnáší Dvořák Vojtěch, kterému pořád berou svačinu, hlavně Richtermoc Filip. Takže herci si s dětskými hrdiny poradili dobře.   (zd)