S kapelou Collegium Musicum a později s Prúdy přiváděl k šílenství bigbeatovou scénu a její fanoušky. Včera dopoledne, před generálkou na večerní vystoupení s Filharmonií Hradec Králové, s námi hodinku poseděl v hotelové restauraci. Zpovzdálí jej nábožně sledovalo několik uhranutých padesátníků. Charisma Mariána Vargy neodnesl ani čas, ani divoký život, ani nemoc.
Večer budete hrát s hradeckými filharmoniky a Moyzesovým kvartetem vlastní skladby pro klávesy. Jak vám to společně ladí?
„Je to dobrodružství. Nerad se vracím ke svým starým skladbám, takže partitury pro symfonický orchestr přepsal někdo jiný a já zírám, co jsem napsal.“
U jakého nástroje vůbec skládáte?
„U žádného. Skládám u stolu na notový papír. Já hudbu slyším v hlavě.“
Možná proto se o vás třicet let mluví jako o géniovi.
„To neumím posoudit. Už jako malý kluk jsem přišel na to, že umím kouzlit s notami. Složil jsem spoustu věcí a teď, když se ohlížím, nesmírně se stydím za to, že mi vždycky šlo všechno samo. Nikdy jsem se s ničím nenadřel, prostě jsem čekal a ono to přišlo. Proplul jsem celým životem tak nějak bez úsilí. To mě možná v jedné době zničilo, sáhl jsem si na dno. Myslím, že jsem si toho daru od boha moc nevážil. Říkal jsem takové hovadiny jako Proč bych věřil v boha – bůh věří ve mně a podobně. Dnes věřím v boha a jsem pokorný. Nezneužívám to, co mi dal.“
Jak byste mohl zneužít hudbu?
„Prostě nedělám všelijaké ty stupidní zakázky za prachy, hudební smog k reklamám a tak. Dělám, co mě baví a když to někdo chce slyšet, tak prosím.“
Co vám dnes říkají vaši fanoušci ze sedmdesátých let?
„Já ven moc nechodím. A když, tak mě nikdo moc neregistruje. Akorát bezdomovci, to je zajímavé. Mají dost času, jako já, tak si popovídáme.“
