Zatímco starší z nich se rozhodl počkat dole, aby natočil a nafotil kolegu při sjezdu, sedmnáctiletý mladík stoupal nahoru. Pak přišla katastrofa. Utrhla se lavina. Šlo o středně velkou lavinu. Byla dlouhá zhruba 400 metrů a široká 60 metrů. Největší lavina spadla ve žlabu Úpička 8. března 1956. Další velké laviny tam sjely v letech 1976, 1986, 1987 a 1996.

"Při výstupu v lyžařských botách se zatížení výrazně zvětšilo a na okraji sněhového polštáře se prolomila nosná vrstva. Tím došlo k uvolnění laviny," uvádějí autoři analýzy Robert Dlouhý a Viktor Kořízek z Horské služby.

"Mladší skialpinista byl stržen lavinou, která ho nesla přes strmý, sněhem zakrytý ledový úsek, zhruba 10 metrů vysoký. Až kousek pod ním se lavina zastavila. Starší skialpinista nejprve viděl padat svého mladého kamaráda v lavině a stihl na něj ještě křiknout, ať plave! Sám byl ale stržen také. Nakonec se po nějaké době zastavil a zůstal otřesen a zraněn na povrchu, nezasypán," popisují.

Jak vše začalo? Po výstupu na Sněžku se oba skialpinisté rozhodli sjet dolů jihozápadní stěnou směrem do Obřího dolu jedním ze žlabů, který ještě nebyl rozježděný. Byl to prý parádní sjezd v parádním sněhu. Po dojezdu k Trkači, což je místo, kde stojí historická vodárna pro Sněžku, si znovu nalepili skialpinistické pásy a začali stoupat po turistické cestě směrem ke Slezskému domu do Obřího sedla. Odtud se vydali směrem na Luční boudu a na úroveň žlabu Úpička. Postupně do něj najeli z pohledu ze shora po pravé straně, těsně vedle sněhového navátého polštáře. Sjeli až ke zlomu, kde svah padá strmějším úsekem, směrem ke dnu Obřího dolu.

Stržení lavinou

Protože se jim sjezd líbil, rozhodli se vydat se znovu vzhůru s tím, že si ho sjedou znovu. Nalepili si pásy, později si připevnili lyže přímo na batohy a stoupali vzhůru. "Po chvíli se starší skialpinista rozhodl zastavit a zůstat dole na tomto místě s tím, že počká na parťáka a pokusí se ho nafilmovat a nafotit přijeho dalším sjezdu. Ten zatím pokračoval ve stoupání po levé straně strmého svahu. Při předchozím sjezdu nedošlo k prolomení nosné vrstvy směrem k nestabilní, protože se vytvořené zatížení rozložilo do plochy lyží. Pak se starší skialpinista na chvíli otočil k sundanému batohu a v ten moment došlo k uvolnění laviny," přibližuje tragickou situaci Horská služba.

K uvolnění laviny došlo skoro u kraje žlabu, kde neměl sněhový polštář ještě dostatečnou tloušťku. "Proto došlo snadněji k prolomení nosné vrstvy severním větrem přefoukaného sněhu umístěné na 2 cm vysoké nestabilní vrstvě, tvořené z krystalů sypkého hranatozrnitého sněhu, která se nacházela na ledové krustě," vysvětlují Robert Dlouhý a Viktor Kořízek.

"Určitou roli mohl hrát i předchozí průjezd, který mohl narušit celkovou stabilitu. Další, i když daleko menší vliv na pnutí mezi zmíněnými jednotlivými vrstvami mohlo mít i působení slunečního záření okolo poledne, ale tento vliv byl neznatelný. Za podmínek, které v těchto dnech v Krkonoších panovaly, nebylo možné způsobit sesuv laviny takzvaně na dálku. Šíření podélné lavinové praskliny v nestabilní vrstvě nebylo pro takový případ dostatečné," analyzují.

Žlab Úpičky

Žlab Úpičky se nachází v severovýchodní části Úpské jámy. Při vichřicích ze severozápadního směru dochází v jeho horní části k velkému usazování sněhu. "Navátý sníh vytváří velký sněhový polštář až menší převěje, tam pak dochází k odtrhu laviny. Lavina se soustřeďuje do jakéhosi ”hrdla” a projíždí menším žlabem širokým 40 - 50 metrů až na dno Obřího dolu. Odtud směřuje do protisvahu - do lavinové dráhy, po níž sjíždějí laviny ze Studniční hory," upřesňuje Horská služba.

Lavinová dráha žlabu Úpičky není příliš dlouhá, protože ji zaráží právě tento protisvah. V dolní části dráhy v délce 200 - 300 metrů roste smrkový porost, který je neustále sjíždějícími lavinami ”ustříháván” ve výšce zhruba 2 metry. V horní části je lavinová dráha uprostřed zarostlá klečí, levá část při pohledu ze dna Úpské jámy je travnatá a skalnatá, pravou pokrývají travní společenstva, kleč a skála. Zvětšení či rozšíření lavinové dráhy v současné době nehrozí.