„S bráchou jsme z Potštejna a odmala jsme lezli po hranicích po bunkrech. Pak se nám naskytla možnost přijít k řopíku. Je sice stále armádní, ale pozemek pod ním už je náš. Řekli jsme si, že to zkusíme, pronajali jsme si ho a začali do něj sbírat věci,“ vzpomíná Ondřej.

A dalo to zabrat. Původně mu chtěli dát ideální podobu bojové připravenosti z roku 1938 - se vším všudy. Jenže obavy, aby je někdo o vzácné exponáty nepřipravil, nakonec daly vzniknout muzeu.

„Teď už jsme ve stádiu, že už těch věcí máme ne na jeden, ale na pět řopíků. Proto jsme založili muzeum a drtivá většina sbírky je uložena v podkroví potštejnského obecního úřadu ve vojenském muzeu, které představuje výstroj a výzbroj naší prvorepublikové armády. Většinou se snažíme shánět originální věci, je to takové rodinné stříbro a rodinný podnik,“ tvrdí Ondřej a zve se svým bratrem na prohlídku.

Ve čtvrtek 17. listopadu se tu uskutečnil den otevřených dveří, jinak je muzeum přístupné na e-mailové objednání. O jeho existenci přitom málokdo ví a pro příchozí je velkým překvapením. Rázem se ocitají v jiném světě. Ve světě, v němž musí zaplesat srdce každého milovníka nejen vojenské historie. Armádní i policejní šavle, dýky i střelné zbraně, spojovací technika, uniformy, střílna, jsou tu dokonce i pancéřované dveře řopíku a vše, co k vybavení takového objektu a jeho posádky patřilo: od periskopů či ručního ventilátoru až po nářadí včetně kosy, která byla nutná po udržování střeleckého průsečíku kvůli dobrému výhledu. V jiné části muzea se návštěvník ocitá v ubikaci vojáků, kanceláři či ve vojenské ordinaci, kde nechybí ani protéza.

„Shromažďujeme to všechno sedm nebo osm let a celkem tu máme přes 400 exponátů,“ říká Marek.

Jak podotýká, ten nejvzácnější kus - těžký kulomet vzor 24 typu Schwarzlose - je nyní v opravě, ale je tu řada dalších pozoruhodností. Jako vzduchovka vzor 35, replika kulometné pistole či četnická puška vzor 33 a jiné.

„Přikládal jsem syna k betonu, jestli se udrží“

Některá výbava ještě pamatuje dobu Rakousko-Uherska. Každý originální kousek pocházející z československé armády je opatřen označením útvaru, vyobrazením lva, značkou československé armády a rokem přijetí.

„Ještě před takovými pěti lety se tyto věci daly sehnat, ale teď těžko. A hlavně ty ceny jsou úplně někde jinde. Hledáme je přes burzy, Aukro i přes e-maily v zahraničí,“ vysvětluje Ondřej.

Připravit muzeum prý zabralo spoustu práce a času. „Teď už si tam spíš chodíme posedět, pokecat a užít si tu atmosféru. Jak se říká: čichnout si ke kulometu. Spousta lidí kolem jsou i členy Klubu vojenské historie, my ne, jsme spíš jen nadšenci a je to takový náš rodinný podnik.“

A jelikož má syna, i jeho začal záhy vychovávat tak, aby šel v jeho bunkráckých šlépějích. „Když mu byly dva roky, už jsem ho tahal s sebou. Přikládal jsem ho k betonu, jestli se udrží. Chytil se. Nebo jsme si vzali konzervu, zmizeli v lese a za ten den jsme ušli třeba dva kilometry po linii, všechno jsme prolezli, udělali si poznámky a potom o tom „odborně“ debatovali, jak to mohlo být. Byla to kouzelná doba. Splnil jsem si klučičí sen,“ uzavírá Ondřej Cimfl.