Poničené, ztrácející se ve špatně přístupném terénu zarostlém keři a stromy. Tak dnes vypadají některé pozůstatky pohraničního opevnění z předválečných let. A stát se jich zbavuje. Pořizují si je nadšenci, kteří je postupně rekonstruují, aby jim znovu vdechli život. Přeměňují je v muzea, ale i v „chaty“, kde tráví svůj volný čas.

„Bunkráctví je posedlost,“ říká Roman Kubeček z Hradce Králové. „Kdo jako malý přespal v některém z československých bunkrů, muselo to v něm zanechat hlubokou stopu. Ty objekty byly počátkem 90. let ještě opuštěné, tak, jak je zanechali vojáci počátkem října 1938, to přespávání v takovém objektu při svíčkách a petrolejkách mělo prostě své kouzlo. Člověk se vzbudil a nevěděl, jestli je venku světlo, či tma, jestli je ráno, anebo večer. V bunkru nevnímáte čas, tedy pokud nevykouknete ven střílnou. Myslím, že to má i dobrý vliv na psychiku člověka, je to jako spát v jeskyni,“ popisuje své zkušenosti.

Pokud se prý ovšem takový objekt promění v muzeum, už je to jiné. „Znovu natřené stěny a podlahy, nové žárovky a tak dále - to vše nenávratně tu atmosféru zadusí,“ tvrdí.

Nová zážitková turistika?

Jeho dlouholetý kamarád si s manželkou pořídil pěchotní srub N-S 61 u obce Borová na Náchodsku. „Dělám mu odborného poradce, aby rekonstrukce probíhala pokud možno decentně s ohledem na historický a kulturní odkaz. Pomáhám mu také pořídit vybavení a tak dále,“ vysvětluje.

Tématem expozice by měly být československé ozbrojené sbory v roce 1938 a stavební firmy, tedy lidé a opevnění. „Objekt bude zároveň sloužit i jako místo, kde si lidé budou moci vyzkoušet noc v bunkru a část zůstane jako zázemí pro náš klub,“ dodává.

Proč ne? Vždyť už název srubu Chata k tomu vyzývá. Kdy se muzeum otevře, však bude záležet na vyřešení přístupové cesty k němu.

Splachovací záchody a minerálka přímo z kohoutku

„Už jsem tu přespal, místo slamníku je dnes na postelích polystyren a vybral jsem si zrovna postel, u něhož byl vysoušeč vzduchu, takže celou noc na mě foukal studený vzduch. Ale jinak tu měli vojáci docela komfort. Z kohoutků nám teče minerálka a už tenkrát tu byly splachovací záchody. Používáme je dodnes,“ říká průvodce na Březince nad Náchodem, kde návštěvníci najdou kompletně zařízený bunkr.

Pro Jana Svobodu se stal druhým domovem bunkr nad Říčkami v Orlických horách. Spíš z nutnosti, než že by si sem jezdil odpočinout.

"Srub se rekonstruuje do původního stavu, ale oficiální muzeum z toho nikdy nebude. Srub je schovaný v lese a CHKO si to také nepřeje. Je tam udělaná ubikace, kde spím, ale proto, že tam něco buduji. Nedá se říct, že by to bylo chataření. Když spíte v bunkru, je to jako byste spali v hrobce. Je tam vlhko, takže neexistuje, aby tam byl dřevěný nábytek a koberce. Člověk má centrálku, ale navečer se musí vypnout, aby se nerušila zvěř. Žádný luxus to není. Ale kdo chce, aby se tu něco takového zachovalo pro budoucí generace, musí to vydržet," líčí s úsměvem Jan Svoboda.

Je libo pořídit si řopík?

"V kurzu" jsou i drobné stavby lehkého opevnění, takzvané řopíky. Před pár měsíci stát nabízel pozemek s řopíkem poblíž Sedloňova v Orlických horách. V elektronické aukci se jeho cena vyšplhala z původních 37 tisíc korun na 150 tisíc korun. Jde přitom jen o malé objekty, vinou se jimi úzké chodbičky, jimiž se protáhne sotva jeden člověk.

I s tím si však někteří dokážou poradit a nacházejí nevšední řešení. Například architekt Jan Tyrpekl si na svůj řopík na Moravě „nasadil“ dřevěnou konstrukci a jeho Útulna se stala jedním z nominovaných projektů na Českou cenu za architekturu 2018.