V typickém červeném svetru horských záchranářů s nezbytným odznakem převzal Tomáš Filka Cenu ředitele Správy KRNAP. Pětatřicet let působil jako dobrovolník u Horské služby Krkonoše.

Na hory přišel v roce 1954 z Brna a zažil toho opravdu hodně. „Získal jsem dobré kamarády a nefalšovaná přátelství. Poznal jsem správný chlapy. Podlosti se nepěstovaly. To ani nešlo. Jeden držel život druhému," říká o působení u Horské služby. Nebyly to zdaleka jen příjemné zážitky, jimiž si prošel. „Zažil jsem laviny, pátrací akce," vzpomíná. Jako když v den jeho narozenin na první jarní den roku 1968 zasypala lavina na polské straně Krkonoš pětadvacet lidí a devatenáct z nich zahynulo.

Jaká byla vaše cesta do Krkonoš?
Pracoval jsem na celním úřadě v Brně, ale tenkrát přišlo nařízení, že čtyřicet tisíc pracovníků administrativy musí do výroby. Tak mě poslali kopat uhlí. Po půl roce jsem se vrátil, ale vyhlídky nebyly valné, proto jsme se s kamarádem domluvili, že odjedeme na hory. Dumali jsme, jestli do Tater nebo do Krkonoš. Na nádraží jsme si ráno hodili korunou a vyhrály Krkonoše. Přijeli jsme do Špindlu a koukali jak vyjevení, protože jsme takové kopce v životě neviděli. To bylo v roce 1954. Od té doby jsem tady.

V roce 1979 jste byl členem Krkonošské horolezecké expedice do Himálaje, která zdolala vrchol Severní Manáslu (7157 m). Jako první na světě. Co vám utkvělo v paměti ze slavné výpravy?
Hlavně to, že expedice byla úspěšná a nikomu se nic nestalo, nikdo neměl žádný úraz. Na rozdíl od argentinské výpravy, která skončila tragicky. Byla to ohromná záležitost. Pro každého horolezce je sen, aby se dostal do Himálaje. Byli jsme tam půl roku, z toho měsíc jsme strávili na cestě. Jeli jsme kamionem ze Špindlerova Mlýna až do Káthmándú. Přípravy byly velké, dva roky jsme se na cestu chystali a sháněli na ni peníze. Expedice dopadla dobře, dobyli jsme vrchol a dostali za to od ministerstva turistiky nepálské vlády k dispozici jeden den v Chit-wanském národním parku, nejstarším v Nepálu. Tam se dalo pohybovat jedině na slonech, protože docházelo k řadě úrazů, uštknutím hadů, krokodýli ohrožovali návštěvníky a tak. Proto nám přidělili pět slonů.

To muselo být zajímavé! Horalé z Krkonoš osedlali slony v Nepálu.
Taky že jo! Vepředu za ušima seděl slonivod, my na sedátku po dvou za ním. Jenže to sedátko bylo hrozně široké, a když jsme večer chtěli sejít dolů, tak jsme nemohli dát nohy k sobě. To bylo strašné (směje se).

Podíval jste se do Himálaje ještě někdy potom?
Dostal jsem se tam ještě jednou v roce 2004.

Počkejte, to vám bylo 74 let!
Taky už jsem byl starej chlap. Měli jsme jít k Everestu, ale tam jsem se nedostal. Jen na vrchol Kalla Patthar v pěti a půl tisíci metrech naproti Everestu. Měli jsme ho jako na dlani.

Byla to vaše poslední horolezecká expedice?
To ne! Loni jsem byl měsíc v Jižní Americe, podnikli jsme trasu z Peru přes Bolívii na Paraguay, Argentinu a končili jsme v brazilském Riu. V Andách se mi povedlo vystoupit na vrchol Chacaltaya ve výšce 5421 metrů. To mě potěšilo, protože vrchol se nepodařilo zdolat všem (směje se).

To jsou obdivuhodné výkony. Jak se udržujete v kondici?
Lyžuju, chodím s turisty. Dělám stále průvodce po Evropě, v červnu povedu jednu skupinu do Chorvatska. Věnuju se ještě horolezectví. I když už ne takovou měrou jako dříve. Už si vybírám lehčí skalní cesty. Chodím taky na umělou stěnu do Vrchlabí.

V sedmaosmdesáti lezete na umělé stěně?
Ale nepravidelně, jen sem tam někdy.

Nestrachují se o vás doma?
Už nemá kdo. Manželka před lety zemřela, dcery žijí v Praze. Takže mě nikdo nekontroluje. Můžu si dělat, co chci.

Žijete v Jilemnici, udržujete kontakt s kolegy záchranáři?
Scházíme se každý měsíc, děláme taky společné výpravy. Pořád si máme co říct. Teď budeme mít setkání se současnými aktivními členy. Na to se těším.