Stěny doudlebského zámku se však staly němými svědky i těch docela "obyčejných" příběhů. Na dětství tu strávené ráda vzpomínala také matka současného majitele Petra Dujky Eleonora Dujková rozená z Bubna - Litic (1929 - 2018).

"Tady na ochozu se maminka se svým bratrem jako děti honily, hrály si na babu," vypráví Petr Dujka a ukazuje na zídku lemující ochoz v dost nebezpečné výšce prvního patra zámku nad jeho nádvořím s toskánskými sloupy. Takové nádvoří prý není vidět od Milána až po severní pól. Zámek stavěli italští umělci. "Jeho sgrafita jsou složená z kruhů a čtverců, tvoří kobercový vzor a podle vize lidí v tehdejší době odháněla tato sgrafita zlé síly, duchy, čarodějnice. Když se mě někdo zeptá, jestli tady máme nějaké strašidlo, tak to je jeden z důvodů, proč se tu žádné nenachází. A ten druhý je, že kdybych si nějaké vymyslel, byla by to vždycky nějaká moje babička nebo dědeček," říká s úsměvem Petr Dujka.

Jeho předkové totiž nechali zámek na konci 16. století postavit.

Věděl jste už odmalička, že vaše rodina pocházela ze zámku?
Jo, ale říkali nám, abychom se s tím nikomu nechlubili. Tak jsme to nikomu neříkali.

Kdy jste se na doudlebský zámek podíval vůbec poprvé?
Jako pionýr (smích). Ne, jezdívali jsme sem s maminkou, na hrobečky našich předků. Pamatuji si, že jsme sem jednou přišli, tady byli Baborovi, dělali tu správce, a oni nám řekli: "Dobrý den, posaďte se u nás… - do vašeho."

Po revoluci přišla možnost restituce, věděli jste, že chcete zámek zpátky?
Ne. Rozhodovali jsme se, jestli ho nemáme věnovat státu, ale pak jsme si řekli, že to zkusíme. Je to bezedná studna. Kdybych to býval věděl, nešel bych do toho.

Napadla vás někdy myšlenka zámek prodat?
Nechtělo by se mi zámek prodat, mám ho jako rodinné poslání. Dobře se to prodává těm, kteří zámek třeba koupí nebo nevzešli z rodu, který v něm po dlouhé generace žil. Můj jedenáctkrát pradědeček nechal doudlebský zámek postavit. Proto bych to poslání chtěl dodržet a zachovat pro další generace, ačkoliv nám stát s tím moc nepomáhá.

Jak náročné bylo "vybavit" zámek?
Trvalo mi to několik let a bylo to hlavně náročné na peníze. Dřív tady byla vystavena vamberecká krajka. Tu jsme vrátili do Vamberka, kde už muzeum krajky je. Když byl zámek opětovně otevřen pro veřejnost, nebylo sem co dát, protože byl vykraden.
Začal jsem interiéry zařizovat po svém. Nechal jsem sem nanosit nábytek z různých rodinných zdrojů, další jsem si zapůjčil z UMPRUM Praha a Uměleckoprůmyslového muzea. Některý jsem nakoupil a některý se nám podařil dohledat po jiných zámcích, rozestavěl jsem ho podle vyprávění maminky, jak to tady vypadalo. Někdy to šlo, jindy ne. A zároveň jsem nábytek rozestavěl od toho nejstaršího - renesančního, přes barokní, rokokový až po nejnovější z 19. století, a to až do svatebního sálu. Zařizoval jsem i podle dochovaných fotografií.

V jednom z pokojů je k vidění vosková figurína jednoho z vašich předků - Ferdinanda z Bubna - Litic. Přibudou další?
Chtěl jsem mít ve vosku provedeny ty předky, kteří něco pro historii rodu, nebo pro dějiny dokázali. A těchto předků jsem napočítal dvanáct, i kdybych to omezil na osm, tak by to bylo více než milion korun a ty peníze jsou potřeba zatím jinde.

Je těžké v této době "uživit" zámek?
Dřív tady byla elektrárna, mlýn, přádelna, pila, bylo tady daleko více lesů, víc polí, mlékárna, … Všechno to nějakým způsobem živilo zámek a je to pryč. V současné době je v lese kůrovec, je sucho, cena dřeva šla dolů zásluhou státu, který se nehospodárně staral o tu druhou polovinu dřeva. My z pozice vlastníků a ochránců lesa třeme bídu s nouzí, protože těžba je daleko nákladnější než zisk. Je to velký problém.
I provozní náklady tady jsou vysoké. A citelné ztráty nám přinesl koronavirus. Obracíme každou korunu, takže je to seksakramentsky cítit. Jenom rozpočet na opravu střechy zámku je bez komínů 40 milionů korun, jinak 60 milionů. A my nejsme ani v jedné čtvrtině. V tom už snad musí pokračovat další generace.

Co děláte pro to, aby vaše děti ve vašem díle pokračovaly?
Jsou už dost staré, snažíme se proto vše přenést na moje vnoučata. Odmalička je učíme, jak mě rodiče učili jezdit sem do tohoto regionu, začínáme těmi hrobečky, zámkem, poli, lesem - tak, aby získala vztah k tomuto kraji a majorátu. Chci, aby to, co jsem tady započal, zůstalo i pro další generace.

Renesanční zámek v Doudlebách nad Orlicí je unikátní kobercovým sgrafitem, který pokrývá jeho stěny z vnější strany, na nádvoří i komíny. Je součástí projektu Zámky na Orlici aneb Česká Loira. Podorlicko totiž láká výjimečným počtem hradů a zámků, Divoká Orlice tu vytváří podobný fenomén jako je tomu na francouzské Loiře. "Pojem Zámky na Orlici jsem vymyslel já a František Kinský k tomu přidal Česká Loira," říká Petr Dujka (* 1951).

Kromě expozice zámku, jehož součástí je i kaple se 27 madonami, areál láká do Přírodovědného muzea, na Babiččin dvoreček a do parku.